Jihočeská Pražanda a krásy Prahy vol.2!

16. října 2017 v 20:05 | Diddlinka |  Jihočeská Pražanda
Další pokráčo mého Pražského vejletení! Tentokráte se podíváme na Vyšehrad, odkud je úžasný výhled na Prahu a za krásného počasí se dá dohlédnout na kovovou krásnu vyčnívající z bohaté zeleně Petřínského parku. Přes řeku je Staré Město jako na dlani a nad ním se hrdě tyčí Pražský Hrad, který zhlíží na něj jako na své poddané. Ale to jsme jen u výhledu, který je doopravdy malebný, dechberoucí a na dlouhé minuty pozorující. Lodě, lodičky se pomalu ženou po řece.

Co teprve, to kvůli čemu na Vyšehrad dorazíme? Přece katedrála a k ní přilehlý hřbitov a překrásný park plný zeleně a míst k oddechu. Při mé návštěvě byla v katedrále svatba, šlo to jako na běžícím pásu, dokonce byly hned dvě! Takže byla zavřená pro nás čumili, ale nebyla jsem tam naposled a doufám, že budu moci tuhle "Basilica Minor" spatřit i zevnitř někdy v mé příští výpravě. Hřbitov má své kouzlo, zde se snaží skloubit atmosféra historie, která je dosti pochmurná a depresivní, a pak ta zvědavost, která nás tam táhne toto místo obdivovat jako památku. Běžně na hřitovy nechodím, nějak se v tomhle nevyžívám, abych na těchto místech trávila x hodin, bohatě stačí projít a rozhlídnout se...

 

Jihočeská Pražanda a krásy Prahy vol 1.!

16. října 2017 v 11:48 | Diddlinka |  Jihočeská Pražanda
Je na čase se konečně žačít věnovat nějakému tomu pozitivními tématu ☺ nebojte ty depresivní ještě přijdou ☺

Právě venku prší a já mám volný den. Co mám dělat? Raději bych seděla v práci a vytvářela hodnoty a až bude hezky, tak trajdala venku, ať sama nebo s někým, to je fuk. Tak přišel čas na další článek, na další počteníčko pro vás. Dostala jsem plno zpětných reakcí, ne jako komentáře, ale jako takové to zmínění se mezi řečí, tak vydávám další článek, který bude mít více pozitivní energie než ty předešlé... Mohu už předem říct, že za svého setrvávání tady, už to bude jeden měsíc, mám těch dobrodružství dost. Krásně jsem si jeden den prošla Prahu, část Prahy 1, přežila davy valící se všemi směry (ano, nesnáším davy ba přímo nenávidím! Člověk neví, kam dřív uhnout, x tisíc lidí fotící si selfíčka a máchá kolem sebe ještě selfí klackem, no hrůza! Nemám nic proti selfíčkám, ale ty japonci to je děs! Zrcadlovky vyměnili za ajfony a ty krásné fotící kreace předvádějí nadále) ☺

Nicméně, Praha je co se týče památek krásná. Stále tu mám co objevovat! A kolikrát jsem tu už byla! Moje první dobrozdružná cesta byla na Petřín, protože to je část Prahy, kterou zbožňuju, krásný park, zeleň, poměrně málo lidí narozdíl od hradu... a hlavně pohodlný přístup ☺ docela jsem zpohodlněla, ne kecám, do práce chodím každej den kilometr a zpět taky, letiště je velký celkem 4 kilometry! A když je ta možnost vyvést se až nahoru, tak proč ne? Lanovka na Petřín je zážitek, jak pro mě, tak i pro ty šikmovoký, nepřestává mě udivovat.

Když jsem vystoupila nahoře z lanovky, dejchnul na mě podzim, zahrady u observatoře byly už pomalu odkvetlé a ukládající se ke spánku, listí se pomalu spouštělo k zemi a stromy se halily do barev podzimu. Asi abych měla ten správný podzimní pocit, tak se spustil mírný deštík. Jasně, Jihočeská Pražanda jezdí na vejletíčky bez deštníku a jen v slabé bundičce ☺ Kdo by čekal déšť v tomhle období, že? Ono je to složité, když vyjedete z Barrandova a tady svítí sluníčko, dostanete se k lanovce asi za 30-40 minut a stále je krásně, jenže ouhla najednou se to spustí, když vyjedete nahoru. Beru to pozitivně, pršelo mi při mé první procházce štěstí, byl to můj asi třetí den tady.


Z domečku do bytu

13. října 2017 v 22:16 | Diddlinka |  Jihočeská Pražanda
A je tu další díl Jihočeské Pražandy, tentokráte si trochu postěžuji na bydlení.

Ani mi nebudete věřit, když vám tu budu vyprávět, jak těžko se mi zvyká na panelák! Nemám ráda paneláky a vlastně nikdy jsem je v lásce neměla! Prostě vysoká králíkárna, která pojme plno lidí, kteří jsou si navzájem cizí a přesto "sousedi". Anonymita ve společném soužití je depresivní. Pro mě ano. Panelák má 7 patek cca po 3-4 bytech. Spoustu lida, ale za svůj měsíc bydlení tady jsem potkala asi 3 osoby. Možná je to tím, že odcházím velmi brzo a z práce přicházím velmi pozdě, ale co volné dny, které mám? Nikde nikdo, pusto prázdno. Sousedské soužití je jedna velká neznámá, anonymní jedinec v anonymitě. A čím dále tu trpím? Žádná zeleň, zahrádka a hlavně žádný klid! Ať je 5 ráno nebo 10 večer z sousedních bytů se ozývají zvuky typu "kuchyňská sekce" a nebo "kutilská sekce", kdy někdo nutně musí klepat řízky v 11 večer a nebo dělat úpravy či komplet rekonstrukci bytu v neděli v 5 ráno, kdy máte zrovna volno!

A co dále? Z vedlejších paneláků si v podvečer koukáme z okna do okna a ve večerních hodinách jsme jako v tom nejlepším pantomimickém bijáku bez zvuku. V každém okně jiný příběh, od večerního vaření, pilných studujících studentůsklánějících se nad svými noťasy s otevřeným FB, přes zápas dětí v dětském pokojíku až po výjevy z ložnice ☺ Prostě všechno. Taková veřejná filmotéka. Nač tedy mají Pražáci televize? Stačí se jen dívat kolem sebe, ale vlastně tohle všechno chceme vidět? Proč ty lidi neumí používat žaluzie nebo závěsy?

Chybí mi tu ten náš krásný jihočeský klid, pohoda a hlavně málo spěchu. Tady? Králíkárny, hodně lidí a neustálý spěch, stres a přeplněné tramvaje a metro! Fronty v obchodech, ať jdete nakupovat v jakoukoliv hodinu, poloprázdné regály v Tescu, Bille a nepříjemní prodavači. Občas by se mohli trošku usmát... Ten kyselý a otrávený život plný stresu na mě nepůsobí vůbec dobře, normálně mám pocit, že na mě tu padá nějaká počáteční pražská deprese.

Deprese je taky z toho, že jsem až v sedmým patře! Až v sedmým! Když nejede výtah, je to pěkný tělocvik, neskutečný fitko o sedmi patrech a o x tisícech slovech nekonečného proklínání. Z této představy mě snad jen dostala slečna s letáčkem "hodina ve fitku zdarma", když má člověk za sebou schody dolů a i nahoru s myšlenkama, jak nejrychleji a účině zabít toho, kdo odstavil výtah kvůli "pravidelné údržbě!". A teď něco pozitivního. Výhled je snad jen to jediné pozitivní co mám, ale je ten výhled doopravdy chtěný? Pár stromů pod okny mám, pozoruji na nich, jak rychle se blíži podzim a jak postupně svou zelenou barvu přenechávají podzimu a mění kabát do žluto hnědo červena, ale i další králíkárny před okny, které jsou mnohem vyšší než ta, kde právě bydlím.

A to vše od vaší Jihočeské Pražandy!
Tě pic! Zdraví Jihočech! ☺
 


Soutěžím!

1. října 2017 v 8:24 | Diddlinka |  Sdělení
Zdravím všechny čtenáře této stránky!

Pokud jste narazili na tento blog náhodou a nevíte o čem a o kom je, tak asi to nejpodstatnější je to, že je o šílené cestovatelce, která má ráda výzvy a rozhodla se z krásného Jihu (Čech) emigrovat do Prahy za pracovními zkušenostmi ☺ Cestovatelce, která ráda poznává cizí země a ráda soutěží! A jsme u toho. Krom sbírání autogramů se stavím čelem i k význám jako je létání ☺ Ale více se dozvíte až si přečtete více článků.

Teď je podstatné použít FB a dát like k mojim dvou fotkám, které se dostaly do soutěže, jak jinak než, že jsou z cest a soutěží o poukaz, o slevu na zájezd ☺

Všichni, co máte Facebook a chcete mě podpořit, tak likujte zde: http://www.mundo.cz/soutez/toledo a taky zde: http://www.mundo.cz/soutez/san-gimignano

Tyto fotky jsou v soutěži ☺ Už jste je tady mohli vidět v článcích z mojich dobrdružství. Díky moc za palce, vaše cestovatelka Naďa

San Gimignano:

Toledo:

Jihočeská Pražanda a horor jménem pražské bydlní

26. září 2017 v 21:10 | Diddlinka |  Jihočeská Pražanda
Počkejte! Já jsem vám ještě nevyprávěla tento příběh? Jak se v Praze těžko hledá bydlení? Tak to musím ihned napravit!

Praha! Už jen to samotné slovo samo o sobě zní velice honosně, krásně a vlastně během měsíce hledání bydlení mi zbývaly oči jen pro pláč. Jedna velká katastrofa! Najít v Praze bydlení je taková Mission Impossible, plná adrenalinu a hlavně i smůly, protože když už člověk najde něco "ucházejícího za dobrou cenu", tak je to hned pryč nebo přijde jako druhý. Ačkoliv už bydlím, tak sama nemám žádný plán a ani rady, jak si poradit v této oblasti, jak rychle a dobře najít. Jediné, co mohu, tak je se podělit o můj příběh hledání.

V polovině srpna jsem se dozvěděla, že se mi změnil život, tedy ta hlavní a podstatná věc, krom papírování s tím spojená, je ta, že bydlení je na první příčce. Google je velký pomocník, ale i velký nepřítel. Po zadání pár záhadných klíčových slov jsem měla x stovek odkazů, na bydlení, realitky, bez RK, garsonky a různé druhy spolubydlení... Facebook je taky skvělá věc, ale domlouvat si bydlení tam, to je takové zvlášní. Nabídky jsou, jsou a jsou, ne že by v Praze byl nedostatek bytů, to ne, ale i cena je občas docela zajímavá, děsivá. Ale u plno lidí hraje roli lokalita, co si budeme povídat, cestovat ráno do práce před 2 hodiny to nechce nikdo. Je důležité si stanovit priority. Ale to vám vlastně dojde vzápětí, kdy dostanete nabídku i za 15 tisíc za pokoj! Ano, lidi jsou svině! Žijeme v Čechách!

Kvůli práci jsem hledala lokalitu, abych se na letiště dostala přibližně do hodiny. Volila jsem Prahu Západ, Prahu 5, P6 a P17, poté jsem koukala i na Středočeský kraj - Kladno a blízké okolí, ale ani na Kladnu nebylo nic k mání, co by splňovalo mé požadavky, které byly:
* 1 hodina jízdy do práce
* dobrá dostupnost na nádraží/metro/tramvaj/bus
* nějaká ta občanská vybavenost v okolí je také základní nutností
-nebudu lhát, ale hlavně jsem hledala podle cen nájmu a energií

Když jsem si prošla x prohlídkama bytů, domů a různých prostor, tak jsem byla zděšena. Narazila jsem snad na všechny typy lidí, od divných až po ty strašně příjemné, vlezlé a zvědavé. Pár takových příběhů vám tu ráda povím, ne všechny, ale nějaké, co stojí za zmínku. Asi začnu rovnou tím nejotřesnějším, co snad nic nemůžu trumfnout!

V inzerátu stálo pronájem pokoje za 5500,- se vším všudy, tedy i s energiemi a internetem na Praze 5, kousek za Motolem, dobrá dostupnosti na tramvaj a i na metro, dostupnost do práce do hodiny byla taky splněna. Jenže ouha! Když jsem dorazila na místo, majitel byl zmatený, ožralý, snad i zhulený a kompletně v rauši :D Pokoj byl tak veliký, že se tam vešla postel a skřínka, mělo to malé okýnko, prostě takový spižírna! Tmavý, malý a nechutně smradlavý, špinavý. Původní pokoj v inzerátu byl už obsazený, krom tohoto malého kamrdlíku, za stejnou cenu, tak měl k dispozici i garsonku, za 9500,- se svou kuchyní a sprchovým koutem. Ne jen, že byla nevybavena, ale sprcháč byl plesnivý, prostě hnus na první pohled! Víc není co komentovat..

Dalšího adepta mohu vybrat pronajímatelku pokoje za 4800,- se vším všudy a pak se člověk dozví, že pokoj se nachází úplně jinde, na metro daleko, skoro nulové pokrytí nočních linek a nacházel se někde mezi Prahou 4 a10, na Zbraslavi. A za rok si nechá zaplatit rozdily v protopených energiích a i vodu! Paní byla fakt špindíra, když to řeknu slušně. Kuchyně byla zadělaná, ona spala v obýváku na gauči a pokoj pronajímala studentkám...

Adept v Hostivicích. V inzerátu byla cena 3700,- kdo by se po tom hned nevrhnul? To je prostě sen! Nízký nájem, energie cca 1000,- k tomu, jak bylo psáno. Novostavba, nevybaveno, ale krásná lokalita! Do práce by to byla hodina a na to, že to už nebyla Praha, tak i dostupnost byla dobrá, ne úplně boží, ale dobrá. Po telefonátu pán začal zvedat cenu, že za ten nejmenší pokojík 4000,- + energie a net. Člověk si řekne, že jako ok, že to není tak strašný. Ale při prohlídce zjistí, že když tam dá postel a skříňku, tak se tam nehne. Navíc žádné žaluzie v oknech, nutno pořádně vybavit, ale i tak projeví zájem. Novostavba je novostava, co si budeme povídat! Jednání už bylo ale jiné. Za týden měl kolaudovat, že se ozve... Po týdnu se nikdo neozval, tak jsem se ozvala já. Bylo mi řečeno, že má už nějakou zájemkyni, že jsem druhá a že se musí rozhodnout, se slovy ať se ozvu za týden jsme ukončili hovor. Ostatní pokoje, které měl k nabídnutí byly již plné. Nebylo se čemu divit, když napíše malou cenu a pak zvedá. Pak jsem se mu nemohla po týdnu dovolat a nakonec přišla SMS, že pokoj je již obsazen. Na tohle nejde nijak reagovat, co napsat? "Nemáš koule mi to říct po telefonu? A tak děláš mrtvýho brouka, že nebereš telefony atd..." Nicméně, můj zájem o toto bydlení už nebyl, největší vtip byl, když napsal, že má jiný pokoj volný. Ale jelikož jsme se o tom nebavili, když jsem se byla podívat, tak po tom, co člověk je v čekání konečného verdiktu, zda bydlí nebo ne, tak doopravdy 3 týdny nikdo nebude čekat, když to nemá jasný.

Předražená místnost za 7000,- + energie, hrůza, děs, cena velká, vybavení strašný. Majitelka až moc vlezlá, zvědavá a neskutečně dlouho vyptávající se. Ale do práce bych to měla asi tak 25-30minut. Ale cena byla pro mě taky rozhodující a když člověk ví, že začínající platy jsou naprd i v Praze, tak hledá něco s nižší cenou.

Přijedete na domluvenou prohlídku a jdete se podívat na skvělé bydlení za 5000,- na Zličíně, takže do práce úžasných 20 minut! Bus má skvělé návaznosti, výhled z pokoje, světlý, prostorný, se vším všudy, cena vyhovuje. Dorazíte a první, co se dozvíte, tak je to, že jste druhá v pořadí a že slečna před vámi před chvilkou volala, že pokoj bere! Tak proč nemohla dotyčná dát vědět, že pokoj je již obsazený!? Člověk nepochopí...

A mnoho dalšího, ale to už nestojí za řeč.

Když člověk hledá, tak najde, věřila jsem, že budu bydlet a bydlím, sice se to všechno sešlo hodně rychle, ale co si budeme povídat, moc si člověk vybírat nemůže, protože není z čeho! A o tom, jak si teď žiju a bydlím, tak někdy příště, protože i toto bydlení nese plno příběhů a to tam jsem jen týden!

Mějte se krásně!
Vaše Jihočeská Pražanda ☺

Jihočeská Pražanda - hledání místa

23. září 2017 v 11:05 | Diddlinka |  Jihočeská Pražanda
Už v Praze trávím 6 dní a stále nevím, kde s vyprávěním začít, nejlepší by to bylo ihned od začátku, ale kde je vlastně ten začátek celého tohoto dobrodružství?

Začalo to vlastně celé někdy uprostřed léta, takže mohu považovat srpen za měsíc změn, jak jsem už psala v předchozím článku, tak jsem měla opravdu štěstí, že jsem sehnala tak rychle práci. Štěstí i v tom, jak se to celé seběhlo a já si z tohoto nestihla vůbec nic promyslet! Přes léto, vlastně už od května jsem dělala na recepci recepční a vlastně práci všeho druhu na celém rodinném hotelu. Od ranních hodin jsem servírovala snídaně, obsluhovala na snídaních a pak drhla nádobí, mezitím jsem měla na starost recepci - veškeré papírování, emaily, telefonáty, rezervace, check in a check outy a různé drobné úkony kolem, i úklid jsem musela řidit, naštěstí ne uklízet, to by mé hodiny strávené na hotelu byly snad dvojnásobné.

Status studenta mi skončil se školou, takže jsem věděla, že budu potřebovat práci na HPP, tedy hlavní pracovní poměr. U nás nic, samá bídná nabídka a když už nějaká, tak nejlépe zaměstnavatel mlčel po pohovoru a nic z toho nebylo. Ale tuhle situaci zná každý, kdo si ji prošel na vlastní kůži. A tak mě přestalo bavit jen čekat a začala jsem se porozlížet i jinde. Z mého zaměření na České Budějovice jsem rozšířila pátrání na Jihočeský kraj ale ani tam bez nějaké nabídky, která by se mi šikla. A to mě přivedlo na to, abych pátrala po páci i jinde, úplně jinde. Praha je plná příležitostí, tak proč ne zrovna tady. No a jak jsem se už zmínila v předchozím článku, prostě to vyšlo!

Bez nějakého velkého přemejšlení, co se to vlastně stalo, že se mi ze dne na den, z hodiny na hodinu změnil život, co vše mě vlastně čeká a nemine - prostě to všechno, nad čím člověk ani nepřemýšlel mu najednou spadlo do klína "a hle člověče, poraď si!" Život je boj, život je změna a tak nezbylo nic jiného než se této výzvě postavit čelem!

Po týdnu zděšení a čtyřech dvanáctihodninových směn na úvod jsem z těch všech informací mimo, je toho tolik, že se to nedá vyprávět, abych nemlela jedno přes druhé... Ale třeba si to v hlavě časem srovnám, něco povyprávím. Mám tu i jiná témata z Pražského života, tak se na ně taky vrhnu. Ne jen zážitky, ale si problémy a starosti.

Mějte se krásně!
Velká Pražanda ☺

Jihočeská Pražanda

14. září 2017 v 15:15 | Diddlinka |  Jihočeská Pražanda
Jak jsem již psala v předchozím článku, že bude potřeba založit rubriku, kam budu skoro pravidelně přispívat ohledně mého nového života ve velikánské Praze, tak dostává nový rozměr. Je tolik věcí, co jsem za poslední měsíc zažila, co mě překapilo a nad čím jsem zůstala kroutit hlavou. Postupně je povyprávím v následujících článcích, vyleju si tu srdíčko, takže doopravdy to bude jen pro silné povahy ☺ Určitě tu přibudou zážitky a zkušenosti, čím jsem si prošla, jak to vlastně všechno v tomhle kolosu s názvem Praha funguje a jak po dětských krůčkách objevuju krásy Prahy, cenové kategorie, bydlení, pracovní příležitosti a nové možnosti...
Jako hrdá Jihočeška, která přichází do Prahy jsem si vysloužila od kamarádů novou přezdívku, a to "Jihočeská Pražanda", tímto díky Falkovi! A proč po tomto novém oslovení nezaložit i rubriku?

Zatím plánované kapitoly: (zda je splním do bodu, teď nevím)
*Bydlení, boj o střechuá nad hlavou + vyděračské ceny
*Práce + další pracovní zkušenosti a šoky
*Prostředí - výlety, objevování a nová setkání

Pokud splním všechy 3 body, tak si můžu tleskat ☺ Možná budou i jiné témata, které mě budou napadat v průběhu mého sžívání se s krutou realitou Prahy ☺

Zatím se tu mějte krásně,
jdu se připravovat na stěhování!
Jihočeská Pražanda


Nic není nemožné, smějme a přejme si!

30. srpna 2017 v 23:25 | Diddlinka |  Něco o majitelce tohoto blogu :) ...

Nic není nemožné, smějme a přejme si!


Zažít během léta mnoho změn je těžké. Člověk si musí zvykat na nové situace a přijímat nové výzvy. Proč vše odmítat, proč se distancovat? Je nám nabízeno tolik možností, přijmněme je, přejme si a smějme se s ostatními.

V květnu mi začalo zkouškové, šlo to bledě, co si budeme povídat, můj vysněný obor, meta, na kterou chce člověk dosáhnout a ta možnost už konečně být Bc. Nedařilo se a vše nabralo opačný směr. Naštěstí tu pro mě byli človíčci, co mě podpořili, rozveselili a naučili mě se znovu smát. Také motivovali v tom, abych ukončila druhý rok dálkového studia, když to prezenční šlo k šípku. Když se teď zpětně ohlédnu, tak díky nim budu snad už příští rok Bc ☺

V červnu jsem šla na poslední zkoušku, docela morbidní a za 6 kreditů. Předtím jsem si krásně povejletila po Polsku #Polandmyway Part1 and #Polandmyway Part2, které mé nervy, tak úplně nezrekreovalo, ale posílilo. Pak tu byla brigáda, kde jsem byla skoro furt. Učila jsem se na zkoušku i tam. Nervy jsem měla, ale nikdy jsem na tom nebyla tak špatně, abych na danou zkoušku nedošla. Vždy jsem dorazila i když jsem věděla, že nic nevím, (Sokrates měl pravdu, že i když člověk nic neví, tak něco ví a i z toho nevědění se dá uválet za 3), protože jsem to viděla večer předtím. Zkouška dopadla až k mému úžasu dobře. V červnu jsem tedy ukončila druhý rok a řekla jsem si, že předemnou je už jen jeden a ten finální, kdy prostě všechno udělám a zvládnu a konečně proběhnu po tom červeným koberci do cíle a přetrhnu v cílové rovince stuhu s názvem Bc Naďa... A takovýmto krásným pocitem jsem odcházela na "prázdniny", které byly celé pracovní vyjma pár dní volna.

Tím se dostáváme do měsíce července, kdy jsem vyrazila do Varů. S tím nejlepším človíčkem, se kterým jsme tuhle akci plánovali asi 5 let. Stanuly jsme s Miromutem před Thermálem a řekly jsme si: "Dokázaly jsme to!" Nic není nemožné ☺ Krásně zrekreovaná a nalazená karlovarskou atmoškou jsem zase naklusala do práce, kde jsem byla docela dost. http://diddlinka123.blog.cz/1707/karlovy-vary-kviff-mffkv-2017

S příchodem srpna jsem si myslela, že si odpočinu, ale skolila mě nějaká střevní viroza a já na tejden ulehla. Krásný to odpočinek! Po mém pracovním výpadku jsem se do práce mohla nastěhovat, byla jsem tam furt, po pár změnách jsem měla 25 dní se 4 dny volna. Super představa! Krásné léto předemnou! A v tu se to všechno začalo měnit, polovina srpna! Srpen byl vážně výživný! Ne jen, že jsem byla pořád v práci, ale naskytla se příležitost, která se prostě neodmítá. Čapla jsem jí za pačesy a začal kolotoč jménem "Změň život, pokud to dokážeš!"
Odeslala jsem životopis na mnoho pozic, jakož to zářijový nestudent prezenčního studia, jsem byla nucena hledat práci. Ano, pátrala jsem od května, intenzivněji v červnu a i červenci, ale nic nevycházelo. Přišel srpen a já měla život vzhůru nohama během jednoho týdne. Dokáže člověk změnit svůj život? Přizpůsobit se? A to vše během jednoho měsíce, co vám zbývá? Ano, pokud se hodlá postavit výzvě, tak musí.
Klasický kolečko žádosti o práci z netu: Najdete pozici → odešelete životopis a popř. motivační dopis → doufáte v nějakou odpověď → většinou žádná nepřijde → hledáte dál! Jenže, co když odpověď dostanete? Odešlete životopis s motivačním dopisem → dostanete odpověď s pozvánkou na pohovor → a ani tady nemáte vyhráno, protože se tam hlásí určitě mnoho zájemců → pak? se už nikdo neozve během slíbené doby. Poznáváte se v tom? Pokud ano, jednou to vyjde, nezoufejte! Možná ne tak rychle, jako mě, ale jednou to bude. ☺
V mém případě to bylo asi následovně: Našla jsem pozici → řekla jsem si, že to zkusím → chtěli životopis a motivační dopis byl bonus, ale už jsem ho měla napsaný na jinou pozici a tak jsem ho trochu upravila → poslala k tomu → za 2 dny přišla odpověď s pozvánkou na pohovor, která se koná za týden → vždyť je to jen v Praze, zajedu si tam a uvidím (mé myšlenky byly asi v takovém rozpoložení, jako že to jedu jen zkusit a jo nebo ne, spíš ne, protože jsem si v tu chvíli nedokázala představit plno věcí spojených s touto nabídkou, co by mě čekalo) → v tu chvíli po pohovoru se mi změnil život → dohodli jsme se na termínu nástupu a já musela začít řešit všechny ty věci kolem, který jsem řešit nechtěla předtím, moc jsem to celý nepromyslela a myslím, že to bylo dobře, kdybych nad tím moc přemýšlela, tak nic nepošlu, nikam nejedu a nemám práci.
Nyní jsem v kolečku vyřizování všeho potřebného, papírování k práci, papírování ve škole a běhání po podnájmech, který jsou v Praze vražedný, jak finančně, tak i podmínkama majitelů... Ale o tom někdy jindy, třeba založím rubriku "Můj život v Praze", nevím, ale rozhodně bych chtěla tohle celé dobrodružství rozepsat a povyprávět. ☺

Ten srpen nebyl jen měsíc změn, ale i příjemného setkání! Díky blogu, že jsi, že jsem si tě založila a mohla jsem poznat super človíčka. Mám štěstí na lidi, někdy ano, převážně ne. Ale nedoufala jsem, že tady potkám holčinu až ze Slovače, Střední Slovensko, že se budeme dobře bavit - z počátku o seriálu a pak i o dalších věcech, spíš osobního rázu, nakonec si vyměníme FB a chvíli si píšeme, z počátku je to boj, slovenština a psaná, ale člověk si zvyká rychle ☺ Osůbka to byla fajn a vždy jsme si měly co říct. Roky plynuly a nám leta přibývala. Už jsme nebyly ty trhlý holky, co měly místo očí srdíčka a zbožňovaly Bena Jägra. Život se pomalu měnil a vyměnily jsme gympl za vejšku. Svým způsobem mohu říct, že jsme se znaly velmi dobře. Jen jediné co chybělo, bylo osobní setkání. Ale to jsme od roku 2013 konečně splnily letos (2017)!

Jsem ráda, že jsem Tě mohla poznat osobně!

A i přesto, že se nám priority změnily, blog už není to hlavní v našem životě, je krásné, že jsme přáteli a rozumíme si úplně stejně jako napočátku ☺ Určitě koukněte na starší články, zápaste se slovenštinou, pročtěte si zajímavosti o Kobře 11 tady: http://ffwdtokobra11.blog.cz/ protože si to ta nadšená holčina z roku 2013 (blog už oslavil 6 let, ale poznaly jsme se v průběhu jeho počátečního fungování) prostě zaslouží! Takže když ne klik na odkaz, tak klik na klikačku:


Společně s časem se naše priority mění, přicházejí a odcházejí zájmy a někdy i přátelé. Život je změna, někdy malá, někdy velká. Je to jedna velká jízda a když na tu dráhu nastoupíte, už není čas vystoupit, občasný zvrat a prutká zatáčka přijde, jen musíme vytrvat a nevypadnout, je to horská dráha, někdy má odbočky, rozhodujeme se a konáme podle našeho nejlepšího svědomí a vědomí, tyto tozhodnutí nám přináší zážitky, starosti, komplikace, ale i situace, kdy se zamějeme a poznáme nové lidi, kteří se stanou příteli, se kterými si můžete popovídat, když vám bude těžko...

Vítejte na horské dráze jménem Život!

Tom Beck

18. července 2017 v 11:40 | Diddlinka |  Moje setkání
Léto v plném proudu a tak je si třeba užívat volna, zažívat další a nové dobrodružství. Nevím, zda toto je dobrodružství, ale pro někoho ano, já bych to nazvala zážitkem. Od onoho zážitku velko-malého koncertu uplynulo už pár dní. Konečně jsem si to všechno utřídila. Jak jinak než fotky, videa a taky ty zážitky, převážně ty zážitky, o kterých bych tu mohla dlouze povyprávět. Ano, vyrazily jsme na koncert, na který jsme původně ani neměly jet. Komunikace vázla a všude byl nějaký problém. Prostě měsíc před odjezdem a nic není domluvený, doprava, popř. ubytko a další věci, jen to jediné, co máte je online lístek s termínem, časem a místem konání. Docela divočina, ne? ☺

Nicméně naše divočina se týden před odjezdem změnila a vše vypadalo, že klapne, naštěstí klaplo. Patnáctého dne měsíce července jsme se vydaly na cestu dlouhou přebližně 6 hodin do Bad Königu, kousek od Frankfurtu. Cesta tam byla plynulá, utíkala rychle a to určitě díky našemu nadšení, že budeme na koncertě Toma Becka. Podruhé! Prostě takový opáčko po dvou letech, po Norimberku, který byl sice skvělý! Ale neukázal se. Takže z jedné strany jsme zklamaně odcházely, ale teď tu byla příležitost jet podruhé a doufat v lepší vyhlídky!


I letos nás potkalo štěstí na místa, už asi hodinu před začátkem jsme stepovaly před vlezem, připraveny vtrhnout dovnitř a utíkat k podium, jasně, že na slečínkovský styl, prostě jako řízená střela ☺☺☺ I tentokrát se nám to vyplatilo. Před podiem jsme schytaly pomyslnou třetí řadu, naštěstí před námi stál postarší pár ze Španělska, takže výška nebyla problém, jsou vážně malý, před nimi další malé osoby. Super! Výhled byl zaručen a zbývala už jen hodina do začátku. Kolem 19:45 se na podium ukázala předkapela FünfterMärz, nebylo to špatné, ale rozhodně lepší než to, co vystupovalo před Tomem před 2 lety... Hráli asi 45 minut, pak byli docela ošklivě vyhnáni z podia paní pořadatelkou, taková ta typická, přísná Němka, které nikdo nechce odporovat ☺ Nicméně se kluci rozloučili, poděkovali a odcházeli bez přídavku. Po velké úpravě podia, která trvala asi 15 minut, jsme se konečně dočkali kapely Horny Honks a za chvíli nám vyběhnul Tom v tričku s G 'n' R, asi velký fanoušek ☺ a začal koncert písničkou die Puppe, kterou rozhýbal celé osazenstvo onoho malého místa, v Hirshi bylo narváno fakt víc než tady, ale u podia byla klasická tlačenice.

Zahrál jak německé, tak anglické písničky jako například ON/OFF, Sag Es, Tiefblau, Lucia, Ain't got you, SEXY, Nice Guys Finish Last, Perfect Day, One Love, Fort von Hier, Tanke Italien, So Wie Es ist, I'm the one, The Bomb, This Time a Ohne Dich. Jako přídavek nezklamal a zahrál solo Holding Hands When We Die a Where you go. Mám dobrou paměť, ale ne tak dobrou, abych si pamatovala všechny songy a ještě k tomu, jak jsou za sebou ☺ Nalepili mu tam taháčky, tak jsem poslala do první řady telefon, aby mi to vyfotili.

V průbehu koncertu si 2x proběhnul mezi diváky, pak i těm vzadu zazpíval a zase se vrátil, povedlo se mi mu stát v cestě a tak jsme se tak trochu objali, stihnul těch lidí obejmout hodně. Někomu stačilo, že si na Toma sáhli, ale měli jsme vyšší cíl. I když tohle bylo taky super.
Ke konci koncertu vyburcoval všechny k poskakování a v průběhu posledních pár songů se strhnul kotel poskakujících lidí, před podiem to slušně ožilo!
Když koncert skončil, tak jsme smutně vyčkávaly před podiem, že by se třeba podělil o trsátka a ne, jeho sekurity je hodila Němkám! Pff, zrovna těm, kteří jsou na jeho koncertu furt :( No, tak zklamány jsme odcházely ke stanu, kde by se mohl ukázat, soudě podle davu nervozně a natěšeně vypadajících fanynek a malého množství fanoušků. Jaká to náhoda, potkaly jsme tam Češky! Tímto zdravím do Znojma! ☺ Tentokrát tam měl velkiké zastoupení různých krajů, ne jen Čechy, Španělsko, ale i Itálii a možná i něco jiného německy mluvícího ☺ Asi 20ti minutové čekání se nám vyplatilo. Ještě, že jsme se nevzdaly.

Můžete shlédnout na youtube, něco malého z mé video dílny (nic profi, jen tak pro zábavu a zaznamenávání zážitků, proto jsou ostatní videa soukromá ☺), zvuk je dobrý, když jsem točila na mobil, obraz nic moc, ale na foťák je to úplný opak. Myslím, že ale pro tu koncertovou atmošku to stačí, užijte si alespoň 25 minut ze skoro 2,5 hodiny ☺ Dělaka jsem všechno proto, aby se mi neklepala ruka, ale udržet foťák či mobil 3 a více minut nad hlavou, co nejvíce dosáhnu, je něco nemožného...


A hurá na pár střípků z koncertu!

Karlovy Vary KVIFF, MFFKV 2017

14. července 2017 v 17:08 | Diddlinka |  Moje setkání
Přišel červenec a s ním i ta sláva na červeném koberci. Ano, je tu filmový festival plný celebritek promenádujících se po červeném koberci. Chtěli by jste to taky zažít? Tak to musíte vyrazit... Jaké Cannes? Přece Vary! Karlovy Vary.

Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech láká ročně mnoho lidí, profíků, kritiků a úplných amatérů. Ale také turistů, takže byl nejvyšší čas splnit si, po pěti letech plánování, sen a dojet se promenádovat po červeném koberci v Thermalu, vyrazit do nějakého kinosálu na nějaký zajímavý film, taky na film, na který jste rozhodně nechtěli vidět a přežít nervové zhroucení, že jste se na danný vysněný film, který jste měli tučně vyznačený v diářku, nedostali ☺ To jsou Vary, boj o vstupenky, žadonění, zda mají volné lístky a plno lidí nabízející lupení se snahou zbavit se vstupenky na film, který podle programu nic moc nevypovídá. Jako třeba ty divný japonský věci, co promítali a nebo lístků na filmy v brzkých ranních hodinách. Do MFFKV 2018 to budeme muset ještě s kamarádkou vychytat, teď jsme to okoukly, vyzjistily info a příští rok se pojede na větší jistotu!

Ale teď zpátky k červenému koberci, Varům a zážitkům. Máme nový hešteg, který se vztahuje k našim dobrodružstvím a najdete ho na sociálních sítích jako: #mutivakci a #mutinacestach. Prostě malá ochutnávka našeho malého dobrodružství online ☺ V podobě fotek, zatím!

Všechno bylo domluveno a víkend před odjezdem jsem seděla celý dny v práci, to samé kamarádka. Plán byl navrhnut, řešení bylo v rámci možností připraveno a zbytek se bude improvizovat. Odjezd 3. 7., v 7 ráno. Nastupuju do auta a razíme společně s Miromutem na cestu dlouhou 4 hodiny. Vyhýbáme se zásadně dálnicícm, protože dálniční známku přece nepotřebujeme! Před Plzní jsme za 2 hodiny a navigace říká k nádraží, tak jo, najednou se objevila značka, že jako směr na KV není, co to? Do toho ještě tramvaje, kde se otočíme? Kudy pojedeme? Navigace si stále vedla svou a nenechala se přesvědčit, tak jsme musely změnit směr. Střelka na tabletu stále ukazovala svůj směr, pak? Pak se radši ztratila ☺ Nicméně, z Plzně jsme se vymotaly a správnou silnici jsme našly a cesta do Varů mohla pokračovat. Kde tedy zaparkujeme ve Varech? Tak nákupák to jistí a Miromut měla připraveno, kam, kde a jak odsud do centra dění. Super, vše klaplo a po zaparkování u nákupáku jsme se popovezly do Varů. Ach, ta filmová atmosféra! Pokračovaly jsme s davem k centru dění, tedy k Termalu. Když jsme před ním stanuly, tak jsme si řekly: "Jsme ve tady, ve Varech, dokázaly jsme to, po pěti letech!" A to pravé dobrodzužství šmejdění mohlo začít! Vlastně, ty lístky... Bylo 12 a za půl hodiny měl začínat film, na který jsme chtěly jít. U okýnka jsem se paní zeptala na všechny vypsané filmy, co jsme chtěly vidět. Odpověď zněla: "Je vyprodáno, žádné místa." Přišla panika, že jsme dojely do Varů a zbytečně! Co teď tady budeme dělat? Překvapeně jsme na sebe koukaly a v tu chvíli přišla paní, že by chtěla lístky na film, co začíná za půl hodiny. To je ten náš, ve 12:30! Fabrika na nic. Lístky byly! Tak jsme si je taky koupily na druhý pokus. Zbývalo asi 20 minut do začátku! Kde je Hotel Ambassador, Národní dům? Kudy kam? "Přes most a nahoru po ulici". Na lístkách nebyla ani řada a ani sedadlo. Kdo dřív přijde, ten dřív bere lepší flek. Smířený s tím, že budeme sedět vzadu jsme se přiřítily k Národnímu domu, raději jsme se ptaly policajtů, kde to je, jak blbci, Národní dům byl před náma ☺☺☺

Co říct k portugalskému snímku "A Fábrica de nada"/ Továrna na nic? Asi jen to, že je to velice dlouhé a absurdní drama, sestřihané z mnoho dějových os, které by měly do sebe zapadat, ale nějak se mi nezdálo, že by to pasovalo. Nebyla to úplně katastrofa, ale úplně hvězdný film to také nebyl. Nicméně, když to po 3 hodinách skončilo, byla jsem ráda, že je konec... Možná by se o tomto snímku dalo hlouběji filozofovat, ale raději se podívejme, co na to říká synpose na webu KVIFF:
"Dělníky v továrně na výtahy jednoho dne nemile překvapí fakt, že někdo v noci odvezl veškeré zařízení a materiál, a je tudíž nemožné ve výrobě pokračovat. Skupina pracovníků se snaží v chaotické situaci zorientovat a brzy dojdou k jedinému možnému řešení, kterým je stávka. Na pomoc přichází levicový teoretik, zpěv, tanec i sofistikované vyjednávací metody. Žánrově fluidní hraný debut Pedra Pinha je dráždivě nejednoznačným komentářem k portugalské ekonomické krizi, stejně jako úvahou nad hodnotou lidské práce. Dokumentární minulost režiséra je jasně čitelná v realistickém přístupu k základu filmu, nadstavbou je pak mrazivě vtipná, místy až absurdní nadsázka s podtónem hlubokého zármutku nad zhroucením základních sociálních mechanismů i mezilidských vztahů, které podléhají korupci nejen finanční, ale i emocionální. Extravagantní vizuální pojetí snímku je umocněno užitím šestnáctimilimetrové filmové suroviny při jeho natáčení."

Po skončení filmu jsme přemýšlely, co budeme dělat další den, na co se půjdeme podívat. Mají něco volného? Ano, nakonec měli. Tak jsme si vybraly snímek "Oh boy"/ Sakra kluku z německé produkce s nadějí, že by to mohlo být lepší a taky, že je to v Termalu ☺ Začínalo to v 9 ráno. Ale ať nepředbíhám další zážitky...

Času jsme měly ještě dost a tak jsme vyrazily na obhlídku těch různých promo stánků. Asi nejvíce nás zaujal stánek Karlovarského karaje, kde člověk odpovídal na otázky a dostával ceny ☺ Co by člověk neudělal pro klobouk a nerez hrneček? ☺ Kde jsme se mohly, tak tam jsme se vyfotily ☺Tak památku na festival máme. Jak jinak než kouknou do Termalu, na červený koberec a vyfotit se tam! Taky splněno a dokonce jsme si počkaly i na příjezd turecké delegace na červený koberec a všechnu tu slávu si užily z první řady. Už bylo 5 odpoledne a Bechcerovkárna už byla zavřena, tak jsme se vypravily najít opuštěný vůz a dojet na ubytování, které jsme měly asi 20 km od Varů v malé vesničce Krásno. Cesta byla kroucená, dlouhé serpentýny nás dovedly až k hradu Loket, kvůli kterému jsme si musely zastavit a pokochat se výhledem na Loket a i na malebné údolí meandru řeky. Ubytování na jedničku bylo, poměr cena kvalita splnil ba předčil má očekávání. Booking strašně lže, vlastně ne on, ale majitelé ubytování. Často tam prezentují fotky, které ubytování vůbec neodpovídají... Pak je těžké vybírat.

Po ubytování nás čekala exkurze na večerní Vary a promenádu. Kde ale teď večer zaparkujeme? Autobusy už nejezdily a cesta zpět by byla pěšky velice dlouhá a asi i nebezpečná díky absenci chodníků a velkému množství kruhových objezdů. Proč si to rovnou nezaparkovat vedle tržnice a kousek od becherplazu? Prostě jak na pána! Rovnou v centru! ☺Pro druhý den, jsme ale parkovací taktiku musely změnit.

Ranní film jsme si užily, dokonce jsme byly příjemně překvapeny. Film byl uveden v češtině a poté v angličtině s tlumočnicí a byl nám představen i režisér onoho snímku. Prostě sláva jak se patří, to víte, Termál no ☺
Jak snímek "Oh boy"/ Sakra kluku, uvádí synpose na webu KVIFF:
"Niko se vymlouvá z dalšího setkání s pohlednou dívkou, jako by o něj vůbec neměl zájem. Do toho přijde o řidičák, nemá ani na kafe a zůstatek na bankovním účtu neslibuje o moc víc. Možná že Niko právě zažívá svůj "den blbec", pravděpodobnější ale je, že právě takto vypadá jeho každodenní realita. Život totiž může být těžký, i když se v něm zrovna tolik neděje. S nenápadným pokyvováním směrem k Woodymu Allenovi i filmům francouzské nové vlny buduje snímek tlumenou náladu podpořenou zajímavou postavou, která sice nedělá nic zlého, ale její chování se jí i tak čas od času vymstí. Pamětihodné jsou též epizodní postavy, které - ač příběhem proběhnou jen letmo - na sebe stihnou leccos prozradit a hlavně zvládnou poznamenat hlavního hrdinu. Přestože se snímek odehrává v současném Berlíně, styl filmu i vybraná hudba stojí v opozici proti živelnosti moderního velkoměsta a navádějí pozornost publika na introvertního hrdinu, který chodí ulicemi, aniž by zvedl oči od chodníku."

A také jsme nezapomněly na večerní prohlídku Varů a kolonády, ochutnat ty jejich super hnusný prameny, spálila jsem si o to pusu, nejsem expert, ale bylo to horký, slaný a extrémně odporný! To se stalo ještě ten první den, druhý den byla na programu návštěva Becherovkárny. Expozice docela ucházející, jen jsem čekala asi více info ohledně celého tohodle podniku, ale to výrobní tajemství, to je prostě tajemství. Návštěva Bechermuzea zahrnovala i ochutnávku Becherovky, proč taky ne? Ochutnaly jsme Lemonda, Originál a posledním byl Cordial, za poplatek bylo možno ochutnat i ten poslední kousek Bechera s vínem a červeným kabátem, ale myslím, že tato základní degustace nám bohatě stačila. Pak jsme se ještě chvilku toulaly po Varech a nakonec se vydaly na zpáteční cestu domů.☺ Cesta do Plzně utíkala v pořádku a vše jak si navigace usmyslela. Cesta po Plzni byla větší zábava, opět navigace nezaregistrovala objížďku a když jsem se naštvala a vypla jí a začala jsem navigovat sama, tak jsme se z Plzně vymotaly a vydaly se na cestu plnou různých malých vesniček než jsme dorazily do Lnářů, kde jsme se konečně napojily na původní cestu, kterou jsme jely den před. Jízda byla vyhlídková, čas i počet kilometrů byl stejný, ba ty kilometry o něco nižší, ale měly jsme krásnou popojížďku po vesnicích, kde jsme se kochaly památkami, kostelíkami a dalšími zajímavostmi při jíždě 50km/h ☺

A teď k fotkám, "krásný" komunistický Thermál ☺ srdce celého festivalu, s červeným kobercem a jak jinak než něco málo z Becherplatzu, mega giga Becherovka ☺


Kam dál