Jihočeská Pražanda

Čtvrtek v 15:15 | Diddlinka |  Jihočeská Pražanda
Jak jsem již psala v předchozím článku, že bude potřeba založit rubriku, kam budu skoro pravidelně přispívat ohledně mého nového života ve velikánské Praze, tak dostává nový rozměr. Je tolik věcí, co jsem za poslední měsíc zažila, co mě překapilo a nad čím jsem zůstala kroutit hlavou. Postupně je povyprávím v následujících článcích, vyleju si tu srdíčko, takže doopravdy to bude jen pro silné povahy ☺ Určitě tu přibudou zážitky a zkušenosti, čím jsem si prošla, jak to vlastně všechno v tomhle kolosu s názvem Praha funguje a jak po dětských krůčkách objevuju krásy Prahy, cenové kategorie, bydlení, pracovní příležitosti a nové možnosti...
Jako hrdá Jihočeška, která přichází do Prahy jsem si vysloužila od kamarádů novou přezdívku, a to "Jihočeská Pražanda", tímto díky Falkovi! A proč po tomto novém oslovení nezaložit i rubriku?

Zatím plánované kapitoly: (zda je splním do bodu, teď nevím)
*Bydlení, boj o střechuá nad hlavou + vyděračské ceny
*Práce + další pracovní zkušenosti a šoky
*Prostředí - výlety, objevování a nová setkání

Pokud splním všechy 3 body, tak si můžu tleskat ☺ Možná budou i jiné témata, které mě budou napadat v průběhu mého sžívání se s krutou realitou Prahy ☺

Zatím se tu mějte krásně,
jdu se připravovat na stěhování!
Jihočeská Pražanda

 

Nic není nemožné, smějme a přejme si!

30. srpna 2017 v 23:25 | Diddlinka |  Něco o majitelce tohoto blogu :) ...

Nic není nemožné, smějme a přejme si!


Zažít během léta mnoho změn je těžké. Člověk si musí zvykat na nové situace a přijímat nové výzvy. Proč vše odmítat, proč se distancovat? Je nám nabízeno tolik možností, přijmněme je, přejme si a smějme se s ostatními.

V květnu mi začalo zkouškové, šlo to bledě, co si budeme povídat, můj vysněný obor, meta, na kterou chce člověk dosáhnout a ta možnost už konečně být Bc. Nedařilo se a vše nabralo opačný směr. Naštěstí tu pro mě byli človíčci, co mě podpořili, rozveselili a naučili mě se znovu smát. Také motivovali v tom, abych ukončila druhý rok dálkového studia, když to prezenční šlo k šípku. Když se teď zpětně ohlédnu, tak díky nim budu snad už příští rok Bc ☺

V červnu jsem šla na poslední zkoušku, docela morbidní a za 6 kreditů. Předtím jsem si krásně povejletila po Polsku #Polandmyway Part1 and #Polandmyway Part2, které mé nervy, tak úplně nezrekreovalo, ale posílilo. Pak tu byla brigáda, kde jsem byla skoro furt. Učila jsem se na zkoušku i tam. Nervy jsem měla, ale nikdy jsem na tom nebyla tak špatně, abych na danou zkoušku nedošla. Vždy jsem dorazila i když jsem věděla, že nic nevím, (Sokrates měl pravdu, že i když člověk nic neví, tak něco ví a i z toho nevědění se dá uválet za 3), protože jsem to viděla večer předtím. Zkouška dopadla až k mému úžasu dobře. V červnu jsem tedy ukončila druhý rok a řekla jsem si, že předemnou je už jen jeden a ten finální, kdy prostě všechno udělám a zvládnu a konečně proběhnu po tom červeným koberci do cíle a přetrhnu v cílové rovince stuhu s názvem Bc Naďa... A takovýmto krásným pocitem jsem odcházela na "prázdniny", které byly celé pracovní vyjma pár dní volna.

Tím se dostáváme do měsíce července, kdy jsem vyrazila do Varů. S tím nejlepším človíčkem, se kterým jsme tuhle akci plánovali asi 5 let. Stanuly jsme s Miromutem před Thermálem a řekly jsme si: "Dokázaly jsme to!" Nic není nemožné ☺ Krásně zrekreovaná a nalazená karlovarskou atmoškou jsem zase naklusala do práce, kde jsem byla docela dost. http://diddlinka123.blog.cz/1707/karlovy-vary-kviff-mffkv-2017

S příchodem srpna jsem si myslela, že si odpočinu, ale skolila mě nějaká střevní viroza a já na tejden ulehla. Krásný to odpočinek! Po mém pracovním výpadku jsem se do práce mohla nastěhovat, byla jsem tam furt, po pár změnách jsem měla 25 dní se 4 dny volna. Super představa! Krásné léto předemnou! A v tu se to všechno začalo měnit, polovina srpna! Srpen byl vážně výživný! Ne jen, že jsem byla pořád v práci, ale naskytla se příležitost, která se prostě neodmítá. Čapla jsem jí za pačesy a začal kolotoč jménem "Změň život, pokud to dokážeš!"
Odeslala jsem životopis na mnoho pozic, jakož to zářijový nestudent prezenčního studia, jsem byla nucena hledat práci. Ano, pátrala jsem od května, intenzivněji v červnu a i červenci, ale nic nevycházelo. Přišel srpen a já měla život vzhůru nohama během jednoho týdne. Dokáže člověk změnit svůj život? Přizpůsobit se? A to vše během jednoho měsíce, co vám zbývá? Ano, pokud se hodlá postavit výzvě, tak musí.
Klasický kolečko žádosti o práci z netu: Najdete pozici → odešelete životopis a popř. motivační dopis → doufáte v nějakou odpověď → většinou žádná nepřijde → hledáte dál! Jenže, co když odpověď dostanete? Odešlete životopis s motivačním dopisem → dostanete odpověď s pozvánkou na pohovor → a ani tady nemáte vyhráno, protože se tam hlásí určitě mnoho zájemců → pak? se už nikdo neozve během slíbené doby. Poznáváte se v tom? Pokud ano, jednou to vyjde, nezoufejte! Možná ne tak rychle, jako mě, ale jednou to bude. ☺
V mém případě to bylo asi následovně: Našla jsem pozici → řekla jsem si, že to zkusím → chtěli životopis a motivační dopis byl bonus, ale už jsem ho měla napsaný na jinou pozici a tak jsem ho trochu upravila → poslala k tomu → za 2 dny přišla odpověď s pozvánkou na pohovor, která se koná za týden → vždyť je to jen v Praze, zajedu si tam a uvidím (mé myšlenky byly asi v takovém rozpoložení, jako že to jedu jen zkusit a jo nebo ne, spíš ne, protože jsem si v tu chvíli nedokázala představit plno věcí spojených s touto nabídkou, co by mě čekalo) → v tu chvíli po pohovoru se mi změnil život → dohodli jsme se na termínu nástupu a já musela začít řešit všechny ty věci kolem, který jsem řešit nechtěla předtím, moc jsem to celý nepromyslela a myslím, že to bylo dobře, kdybych nad tím moc přemýšlela, tak nic nepošlu, nikam nejedu a nemám práci.
Nyní jsem v kolečku vyřizování všeho potřebného, papírování k práci, papírování ve škole a běhání po podnájmech, který jsou v Praze vražedný, jak finančně, tak i podmínkama majitelů... Ale o tom někdy jindy, třeba založím rubriku "Můj život v Praze", nevím, ale rozhodně bych chtěla tohle celé dobrodružství rozepsat a povyprávět. ☺

Ten srpen nebyl jen měsíc změn, ale i příjemného setkání! Díky blogu, že jsi, že jsem si tě založila a mohla jsem poznat super človíčka. Mám štěstí na lidi, někdy ano, převážně ne. Ale nedoufala jsem, že tady potkám holčinu až ze Slovače, Střední Slovensko, že se budeme dobře bavit - z počátku o seriálu a pak i o dalších věcech, spíš osobního rázu, nakonec si vyměníme FB a chvíli si píšeme, z počátku je to boj, slovenština a psaná, ale člověk si zvyká rychle ☺ Osůbka to byla fajn a vždy jsme si měly co říct. Roky plynuly a nám leta přibývala. Už jsme nebyly ty trhlý holky, co měly místo očí srdíčka a zbožňovaly Bena Jägra. Život se pomalu měnil a vyměnily jsme gympl za vejšku. Svým způsobem mohu říct, že jsme se znaly velmi dobře. Jen jediné co chybělo, bylo osobní setkání. Ale to jsme od roku 2013 konečně splnily letos (2017)!

Jsem ráda, že jsem Tě mohla poznat osobně!

A i přesto, že se nám priority změnily, blog už není to hlavní v našem životě, je krásné, že jsme přáteli a rozumíme si úplně stejně jako napočátku ☺ Určitě koukněte na starší články, zápaste se slovenštinou, pročtěte si zajímavosti o Kobře 11 tady: http://ffwdtokobra11.blog.cz/ protože si to ta nadšená holčina z roku 2013 (blog už oslavil 6 let, ale poznaly jsme se v průběhu jeho počátečního fungování) prostě zaslouží! Takže když ne klik na odkaz, tak klik na klikačku:


Společně s časem se naše priority mění, přicházejí a odcházejí zájmy a někdy i přátelé. Život je změna, někdy malá, někdy velká. Je to jedna velká jízda a když na tu dráhu nastoupíte, už není čas vystoupit, občasný zvrat a prutká zatáčka přijde, jen musíme vytrvat a nevypadnout, je to horská dráha, někdy má odbočky, rozhodujeme se a konáme podle našeho nejlepšího svědomí a vědomí, tyto tozhodnutí nám přináší zážitky, starosti, komplikace, ale i situace, kdy se zamějeme a poznáme nové lidi, kteří se stanou příteli, se kterými si můžete popovídat, když vám bude těžko...

Vítejte na horské dráze jménem Život!

Tom Beck

18. července 2017 v 11:40 | Diddlinka |  Moje setkání
Léto v plném proudu a tak je si třeba užívat volna, zažívat další a nové dobrodružství. Nevím, zda toto je dobrodružství, ale pro někoho ano, já bych to nazvala zážitkem. Od onoho zážitku velko-malého koncertu uplynulo už pár dní. Konečně jsem si to všechno utřídila. Jak jinak než fotky, videa a taky ty zážitky, převážně ty zážitky, o kterých bych tu mohla dlouze povyprávět. Ano, vyrazily jsme na koncert, na který jsme původně ani neměly jet. Komunikace vázla a všude byl nějaký problém. Prostě měsíc před odjezdem a nic není domluvený, doprava, popř. ubytko a další věci, jen to jediné, co máte je online lístek s termínem, časem a místem konání. Docela divočina, ne? ☺

Nicméně naše divočina se týden před odjezdem změnila a vše vypadalo, že klapne, naštěstí klaplo. Patnáctého dne měsíce července jsme se vydaly na cestu dlouhou přebližně 6 hodin do Bad Königu, kousek od Frankfurtu. Cesta tam byla plynulá, utíkala rychle a to určitě díky našemu nadšení, že budeme na koncertě Toma Becka. Podruhé! Prostě takový opáčko po dvou letech, po Norimberku, který byl sice skvělý! Ale neukázal se. Takže z jedné strany jsme zklamaně odcházely, ale teď tu byla příležitost jet podruhé a doufat v lepší vyhlídky!


I letos nás potkalo štěstí na místa, už asi hodinu před začátkem jsme stepovaly před vlezem, připraveny vtrhnout dovnitř a utíkat k podium, jasně, že na slečínkovský styl, prostě jako řízená střela ☺☺☺ I tentokrát se nám to vyplatilo. Před podiem jsme schytaly pomyslnou třetí řadu, naštěstí před námi stál postarší pár ze Španělska, takže výška nebyla problém, jsou vážně malý, před nimi další malé osoby. Super! Výhled byl zaručen a zbývala už jen hodina do začátku. Kolem 19:45 se na podium ukázala předkapela FünfterMärz, nebylo to špatné, ale rozhodně lepší než to, co vystupovalo před Tomem před 2 lety... Hráli asi 45 minut, pak byli docela ošklivě vyhnáni z podia paní pořadatelkou, taková ta typická, přísná Němka, které nikdo nechce odporovat ☺ Nicméně se kluci rozloučili, poděkovali a odcházeli bez přídavku. Po velké úpravě podia, která trvala asi 15 minut, jsme se konečně dočkali kapely Horny Honks a za chvíli nám vyběhnul Tom v tričku s G 'n' R, asi velký fanoušek ☺ a začal koncert písničkou die Puppe, kterou rozhýbal celé osazenstvo onoho malého místa, v Hirshi bylo narváno fakt víc než tady, ale u podia byla klasická tlačenice.

Zahrál jak německé, tak anglické písničky jako například ON/OFF, Sag Es, Tiefblau, Lucia, Ain't got you, SEXY, Nice Guys Finish Last, Perfect Day, One Love, Fort von Hier, Tanke Italien, So Wie Es ist, I'm the one, The Bomb, This Time a Ohne Dich. Jako přídavek nezklamal a zahrál solo Holding Hands When We Die a Where you go. Mám dobrou paměť, ale ne tak dobrou, abych si pamatovala všechny songy a ještě k tomu, jak jsou za sebou ☺ Nalepili mu tam taháčky, tak jsem poslala do první řady telefon, aby mi to vyfotili.

V průbehu koncertu si 2x proběhnul mezi diváky, pak i těm vzadu zazpíval a zase se vrátil, povedlo se mi mu stát v cestě a tak jsme se tak trochu objali, stihnul těch lidí obejmout hodně. Někomu stačilo, že si na Toma sáhli, ale měli jsme vyšší cíl. I když tohle bylo taky super.
Ke konci koncertu vyburcoval všechny k poskakování a v průběhu posledních pár songů se strhnul kotel poskakujících lidí, před podiem to slušně ožilo!
Když koncert skončil, tak jsme smutně vyčkávaly před podiem, že by se třeba podělil o trsátka a ne, jeho sekurity je hodila Němkám! Pff, zrovna těm, kteří jsou na jeho koncertu furt :( No, tak zklamány jsme odcházely ke stanu, kde by se mohl ukázat, soudě podle davu nervozně a natěšeně vypadajících fanynek a malého množství fanoušků. Jaká to náhoda, potkaly jsme tam Češky! Tímto zdravím do Znojma! ☺ Tentokrát tam měl velkiké zastoupení různých krajů, ne jen Čechy, Španělsko, ale i Itálii a možná i něco jiného německy mluvícího ☺ Asi 20ti minutové čekání se nám vyplatilo. Ještě, že jsme se nevzdaly.

Můžete shlédnout na youtube, něco malého z mé video dílny (nic profi, jen tak pro zábavu a zaznamenávání zážitků, proto jsou ostatní videa soukromá ☺), zvuk je dobrý, když jsem točila na mobil, obraz nic moc, ale na foťák je to úplný opak. Myslím, že ale pro tu koncertovou atmošku to stačí, užijte si alespoň 25 minut ze skoro 2,5 hodiny ☺ Dělaka jsem všechno proto, aby se mi neklepala ruka, ale udržet foťák či mobil 3 a více minut nad hlavou, co nejvíce dosáhnu, je něco nemožného...


A hurá na pár střípků z koncertu!
 


Karlovy Vary KVIFF, MFFKV 2017

14. července 2017 v 17:08 | Diddlinka |  Moje setkání
Přišel červenec a s ním i ta sláva na červeném koberci. Ano, je tu filmový festival plný celebritek promenádujících se po červeném koberci. Chtěli by jste to taky zažít? Tak to musíte vyrazit... Jaké Cannes? Přece Vary! Karlovy Vary.

Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech láká ročně mnoho lidí, profíků, kritiků a úplných amatérů. Ale také turistů, takže byl nejvyšší čas splnit si, po pěti letech plánování, sen a dojet se promenádovat po červeném koberci v Thermalu, vyrazit do nějakého kinosálu na nějaký zajímavý film, taky na film, na který jste rozhodně nechtěli vidět a přežít nervové zhroucení, že jste se na danný vysněný film, který jste měli tučně vyznačený v diářku, nedostali ☺ To jsou Vary, boj o vstupenky, žadonění, zda mají volné lístky a plno lidí nabízející lupení se snahou zbavit se vstupenky na film, který podle programu nic moc nevypovídá. Jako třeba ty divný japonský věci, co promítali a nebo lístků na filmy v brzkých ranních hodinách. Do MFFKV 2018 to budeme muset ještě s kamarádkou vychytat, teď jsme to okoukly, vyzjistily info a příští rok se pojede na větší jistotu!

Ale teď zpátky k červenému koberci, Varům a zážitkům. Máme nový hešteg, který se vztahuje k našim dobrodružstvím a najdete ho na sociálních sítích jako: #mutivakci a #mutinacestach. Prostě malá ochutnávka našeho malého dobrodružství online ☺ V podobě fotek, zatím!

Všechno bylo domluveno a víkend před odjezdem jsem seděla celý dny v práci, to samé kamarádka. Plán byl navrhnut, řešení bylo v rámci možností připraveno a zbytek se bude improvizovat. Odjezd 3. 7., v 7 ráno. Nastupuju do auta a razíme společně s Miromutem na cestu dlouhou 4 hodiny. Vyhýbáme se zásadně dálnicícm, protože dálniční známku přece nepotřebujeme! Před Plzní jsme za 2 hodiny a navigace říká k nádraží, tak jo, najednou se objevila značka, že jako směr na KV není, co to? Do toho ještě tramvaje, kde se otočíme? Kudy pojedeme? Navigace si stále vedla svou a nenechala se přesvědčit, tak jsme musely změnit směr. Střelka na tabletu stále ukazovala svůj směr, pak? Pak se radši ztratila ☺ Nicméně, z Plzně jsme se vymotaly a správnou silnici jsme našly a cesta do Varů mohla pokračovat. Kde tedy zaparkujeme ve Varech? Tak nákupák to jistí a Miromut měla připraveno, kam, kde a jak odsud do centra dění. Super, vše klaplo a po zaparkování u nákupáku jsme se popovezly do Varů. Ach, ta filmová atmosféra! Pokračovaly jsme s davem k centru dění, tedy k Termalu. Když jsme před ním stanuly, tak jsme si řekly: "Jsme ve tady, ve Varech, dokázaly jsme to, po pěti letech!" A to pravé dobrodzužství šmejdění mohlo začít! Vlastně, ty lístky... Bylo 12 a za půl hodiny měl začínat film, na který jsme chtěly jít. U okýnka jsem se paní zeptala na všechny vypsané filmy, co jsme chtěly vidět. Odpověď zněla: "Je vyprodáno, žádné místa." Přišla panika, že jsme dojely do Varů a zbytečně! Co teď tady budeme dělat? Překvapeně jsme na sebe koukaly a v tu chvíli přišla paní, že by chtěla lístky na film, co začíná za půl hodiny. To je ten náš, ve 12:30! Fabrika na nic. Lístky byly! Tak jsme si je taky koupily na druhý pokus. Zbývalo asi 20 minut do začátku! Kde je Hotel Ambassador, Národní dům? Kudy kam? "Přes most a nahoru po ulici". Na lístkách nebyla ani řada a ani sedadlo. Kdo dřív přijde, ten dřív bere lepší flek. Smířený s tím, že budeme sedět vzadu jsme se přiřítily k Národnímu domu, raději jsme se ptaly policajtů, kde to je, jak blbci, Národní dům byl před náma ☺☺☺

Co říct k portugalskému snímku "A Fábrica de nada"/ Továrna na nic? Asi jen to, že je to velice dlouhé a absurdní drama, sestřihané z mnoho dějových os, které by měly do sebe zapadat, ale nějak se mi nezdálo, že by to pasovalo. Nebyla to úplně katastrofa, ale úplně hvězdný film to také nebyl. Nicméně, když to po 3 hodinách skončilo, byla jsem ráda, že je konec... Možná by se o tomto snímku dalo hlouběji filozofovat, ale raději se podívejme, co na to říká synpose na webu KVIFF:
"Dělníky v továrně na výtahy jednoho dne nemile překvapí fakt, že někdo v noci odvezl veškeré zařízení a materiál, a je tudíž nemožné ve výrobě pokračovat. Skupina pracovníků se snaží v chaotické situaci zorientovat a brzy dojdou k jedinému možnému řešení, kterým je stávka. Na pomoc přichází levicový teoretik, zpěv, tanec i sofistikované vyjednávací metody. Žánrově fluidní hraný debut Pedra Pinha je dráždivě nejednoznačným komentářem k portugalské ekonomické krizi, stejně jako úvahou nad hodnotou lidské práce. Dokumentární minulost režiséra je jasně čitelná v realistickém přístupu k základu filmu, nadstavbou je pak mrazivě vtipná, místy až absurdní nadsázka s podtónem hlubokého zármutku nad zhroucením základních sociálních mechanismů i mezilidských vztahů, které podléhají korupci nejen finanční, ale i emocionální. Extravagantní vizuální pojetí snímku je umocněno užitím šestnáctimilimetrové filmové suroviny při jeho natáčení."

Po skončení filmu jsme přemýšlely, co budeme dělat další den, na co se půjdeme podívat. Mají něco volného? Ano, nakonec měli. Tak jsme si vybraly snímek "Oh boy"/ Sakra kluku z německé produkce s nadějí, že by to mohlo být lepší a taky, že je to v Termalu ☺ Začínalo to v 9 ráno. Ale ať nepředbíhám další zážitky...

Času jsme měly ještě dost a tak jsme vyrazily na obhlídku těch různých promo stánků. Asi nejvíce nás zaujal stánek Karlovarského karaje, kde člověk odpovídal na otázky a dostával ceny ☺ Co by člověk neudělal pro klobouk a nerez hrneček? ☺ Kde jsme se mohly, tak tam jsme se vyfotily ☺Tak památku na festival máme. Jak jinak než kouknou do Termalu, na červený koberec a vyfotit se tam! Taky splněno a dokonce jsme si počkaly i na příjezd turecké delegace na červený koberec a všechnu tu slávu si užily z první řady. Už bylo 5 odpoledne a Bechcerovkárna už byla zavřena, tak jsme se vypravily najít opuštěný vůz a dojet na ubytování, které jsme měly asi 20 km od Varů v malé vesničce Krásno. Cesta byla kroucená, dlouhé serpentýny nás dovedly až k hradu Loket, kvůli kterému jsme si musely zastavit a pokochat se výhledem na Loket a i na malebné údolí meandru řeky. Ubytování na jedničku bylo, poměr cena kvalita splnil ba předčil má očekávání. Booking strašně lže, vlastně ne on, ale majitelé ubytování. Často tam prezentují fotky, které ubytování vůbec neodpovídají... Pak je těžké vybírat.

Po ubytování nás čekala exkurze na večerní Vary a promenádu. Kde ale teď večer zaparkujeme? Autobusy už nejezdily a cesta zpět by byla pěšky velice dlouhá a asi i nebezpečná díky absenci chodníků a velkému množství kruhových objezdů. Proč si to rovnou nezaparkovat vedle tržnice a kousek od becherplazu? Prostě jak na pána! Rovnou v centru! ☺Pro druhý den, jsme ale parkovací taktiku musely změnit.

Ranní film jsme si užily, dokonce jsme byly příjemně překvapeny. Film byl uveden v češtině a poté v angličtině s tlumočnicí a byl nám představen i režisér onoho snímku. Prostě sláva jak se patří, to víte, Termál no ☺
Jak snímek "Oh boy"/ Sakra kluku, uvádí synpose na webu KVIFF:
"Niko se vymlouvá z dalšího setkání s pohlednou dívkou, jako by o něj vůbec neměl zájem. Do toho přijde o řidičák, nemá ani na kafe a zůstatek na bankovním účtu neslibuje o moc víc. Možná že Niko právě zažívá svůj "den blbec", pravděpodobnější ale je, že právě takto vypadá jeho každodenní realita. Život totiž může být těžký, i když se v něm zrovna tolik neděje. S nenápadným pokyvováním směrem k Woodymu Allenovi i filmům francouzské nové vlny buduje snímek tlumenou náladu podpořenou zajímavou postavou, která sice nedělá nic zlého, ale její chování se jí i tak čas od času vymstí. Pamětihodné jsou též epizodní postavy, které - ač příběhem proběhnou jen letmo - na sebe stihnou leccos prozradit a hlavně zvládnou poznamenat hlavního hrdinu. Přestože se snímek odehrává v současném Berlíně, styl filmu i vybraná hudba stojí v opozici proti živelnosti moderního velkoměsta a navádějí pozornost publika na introvertního hrdinu, který chodí ulicemi, aniž by zvedl oči od chodníku."

A také jsme nezapomněly na večerní prohlídku Varů a kolonády, ochutnat ty jejich super hnusný prameny, spálila jsem si o to pusu, nejsem expert, ale bylo to horký, slaný a extrémně odporný! To se stalo ještě ten první den, druhý den byla na programu návštěva Becherovkárny. Expozice docela ucházející, jen jsem čekala asi více info ohledně celého tohodle podniku, ale to výrobní tajemství, to je prostě tajemství. Návštěva Bechermuzea zahrnovala i ochutnávku Becherovky, proč taky ne? Ochutnaly jsme Lemonda, Originál a posledním byl Cordial, za poplatek bylo možno ochutnat i ten poslední kousek Bechera s vínem a červeným kabátem, ale myslím, že tato základní degustace nám bohatě stačila. Pak jsme se ještě chvilku toulaly po Varech a nakonec se vydaly na zpáteční cestu domů.☺ Cesta do Plzně utíkala v pořádku a vše jak si navigace usmyslela. Cesta po Plzni byla větší zábava, opět navigace nezaregistrovala objížďku a když jsem se naštvala a vypla jí a začala jsem navigovat sama, tak jsme se z Plzně vymotaly a vydaly se na cestu plnou různých malých vesniček než jsme dorazily do Lnářů, kde jsme se konečně napojily na původní cestu, kterou jsme jely den před. Jízda byla vyhlídková, čas i počet kilometrů byl stejný, ba ty kilometry o něco nižší, ale měly jsme krásnou popojížďku po vesnicích, kde jsme se kochaly památkami, kostelíkami a dalšími zajímavostmi při jíždě 50km/h ☺

A teď k fotkám, "krásný" komunistický Thermál ☺ srdce celého festivalu, s červeným kobercem a jak jinak než něco málo z Becherplatzu, mega giga Becherovka ☺


Poland low cost 2/2

21. června 2017 v 14:23 | Diddlinka |  Výlety
ak je u mě zvykem, tak pokračování bude už jen s fotkama, protože předchozí článek byl textem vyčerpávající až až... Ale kdyby jste měli zájem si počíst mé zážitky, tak více zde: http://diddlinka123.blog.cz/1706/poland-low-cost-1-2

Bylo těžké z tolika fotek vybrat těch pár top a těmi vám všem představit Polsko, takže představuju Polsko z mého úhlu. Ale doufám, že jsem vybrala správně.

Katovice - cihlová katedrála


Velička a Solné doly

Poland low cost 1/2

21. června 2017 v 14:23 | Diddlinka |  Výlety
Neuplynulo ani pár dní od mého návratu z Vídně a ihned jsem přebalila batoh a s krosnou jsem vyrazila na 4 dny do Polska. Má cesta trvala déle, měla jsem zastávku ve Frýdku Místku, kde jsem se stavila pro mou spolucestovatelku. Po mém příjezdu do Frýdku Místku jsme si daly nenáročnou turistiku po Místku (leží na Moravě) a i po Frýdku (leží ve Slezsku), trocha zeměpisu nikdy neuškodí! ☺

Polsko - Katovice, Krakov, Velička a Vroclav


Má cesta tam začala asi kolem 8 ráno, kdy jsem se vydala vlakem na Prahu a z Prahy krásně luxusně Penolínkem až do Ostravy. Cesta byla dlouhá, do Prahy to neutíkalo, vlak měl zpoždění a jen stres, že ten přestup nestihnu. Neuklidnilo mě ani to, že v Praze mám asi hodinu na přestup. Jenže ve vlaku jsem zjistila, že jsem si zapomněla papírové kapesníčky, vlhčené ubrousky a další potřebné věci na cestování. Prioritou bylo v Praze koupit alespoň ty šňuptychly. Což se mi podařilo, protože zpoždění bylo nakonec jen 20 minut. Ale pozorovat ten čas, jak plyne a vlak stojí a stojí a to nejste ani v Táboře, je docela deprimující. Nikdo nikomu nic neřekne. Pak se člověk dozvídá, že máme poruchu a z poruchy, že jedeme jen na jeden zběrač. Super! Jediná otázka v mé hlavě byla: "stihneme to do Prahy včas?" Doufala jsem, že ano. Po rychlonákupu jsem už na odjezdových tabulích hledala Pendosvini, nikde nic, odjezd za 10 minut... Mezitím mě zdrželi svým dotazem čtyři Španělé, odkud jede vlak do Vídně. To poslední, co jsem vážně chtěla hledat byl vlak do Vídně ☺ Ale našli jsme ho a mě tam vyskočilo konečně nástupiště. V tu chvíli se sebral dav nervozně vyčkávajících lidí a houfem jsme se hnali na páté nástupiště. Schody nejely! Vlak nikde! Pár minutek před odjezdem se přihnalo Pendolino. Na mé místence jest psáno vagón číslo 5, ironie předpovídající celou atmosféru plánovaného tripu?

A proč? To na konci či v průběhu článku. Poračujeme dále v cestování vlakem. Počkejte! Já vlastně zapomněla zmínit, že celý tento výlet byl vlakem! ☺☺☺
Po ulovení správného Pendolína začala druhá část mého, ještě solo" dobrodružství. Možná mohu říct, že vlastně tohle celé bylo moje solo dobrodrůžo... Když jsem vystoupila v Ostravě z krásně vyklimatizovaného vlaku bylo to jako by mě někdo profackoval. Dusno, smrad a asi i smog či co tam maj. V hlavně se mi honilo: "Čeká tě za odměnu ozdravný pobyt v Třeboni." ☺ Vidina asi 12 minut na přestup na nádraží, kde jsem v životě nebyla byla supééér! Nástupiště všude možně, to mé nikde. Proč někdo označí nástupiště 5 a přitom to přijede k nástupišti 4, tak to do dneška nepochopím, jiný kraj, jiný mrav. Uřícená jsem přiběhla k vlaku, raději jsem se optala, zda to jede do F-M a skočila do něj, přesně na čas. A už byla předemnou cesta do F-M.

V F-M jsme si přošly památky, moc jich tam není, náměstí, něco asi jako zámek, radnice, park a samý kostel... Při naší výpravě do města nás zastihnul přívalový déšť, který neustával přes 20 minut. Skrčený na autobusový zastávce jsme čekali na bus, když přijel, spustil se snad ještě větší slejvák... (V Budějcích byo celou dobu hezky, achich)

Druhý den začalo polské dobrodružství. Brzké vstávání a výprava se na nádraží, obstarání jízdenek a hlavně první náznaky, že budu potřebovat pevné nervy. Vlak do Ostravy jsme stihly včas, měl výluku. Super. Ale vše ok, nakonec jsme na nástupišti ještě čekaly na IC (intercity), které jelo z Prahy až do Varšavy. Naše cesta končila v Katovicích. Dle mého názoru, strategicky umístěné místo pro návštěvu Katovic, Krakova, Veličky a Vroclavy (článek bude obsahovat počeštělé výrazy). Vzhledem k tomu, že celá tato organizace byla na mě a druhá strana nespolupracovala se ukázalo dotazem, kde budeme spát. Kdybych neposílala wordový dokument se všemi info... Budiž. Ubytování bylo pro mě úplně dostačující, jeho obsazenost trošku divná, ale za ty peníze, super pro dvě studentky. Dva pokoje měli sdílenou koupelnu, což bylo dobré než ji sdílet s celým patrem... Doknce tam byla i kuchyňka, což na bookingu nepsali. Vybavení bylo ale žalostné. Žádné hrnce, žádné talíře, nějaká vidlička ani hrnečky žádné. Jak si chcete uvařit těstoviny k večeři nakoupené po večerní procházce Katovic? Následuje úplně stupidní návod s velkými prvky improvizace ☺
Jak jinak než improvizovat. Najdete si docela ucházející pánev, nepřipečenou. Dáte převařit konvici vody a hledáte alespoň jeden talíř a vidličky, když se vám to povede, budete toto poctivě ulovené nádobí hájit vlastním tělem v případě nouze! Když už je voda převařená, vezmete konvici, alespoň vypaříte vidličky, talíř a pánev, ve které budete nadále vařit těstoviny! Jar v těchto bojových podmínkách je luxus! A to samé sůl. Takže když nalejete do pánve vodu a nasypete těstoviny, budete v houbi duše doufat, že se dají sníst i neslané. Kdo má vědět, jak chutnaj polský těstoviny z Carrefouru?
Když se zdá, že těstoviny vypadají přiměřeně velké, tedy uvařené, je čas na bojový úkol číslo dvě. Slejt je... Bez sítka, cedníku a neopařit se při tom, ideálně. Pak z kuchyňky o patro výš utíkáte na pokoj s vařící pánví a poctivě nakradeným vybavením pro romantickou večeři ve dvou za západu slunce ☺ V každé kuchyňce visí celude s tím, že se nádobí nemá odnášet na pokoj. Kdyby to každý dodržoval, bylo by ho tam zajisté více... Po vydařené večeři spokojeně usnete.

Katovice, jako město nestojí za moc obdivu, plno kostelů se zde dá obdivovat, hlavní nákupní třída také, pár parků, moderní centrum a to je vše, ideální procházka na jedno odpoledne.

Expres trip to Wien

21. června 2017 v 12:10 | Diddlinka |  Výlety
S dalším cestovatelským dobrodrůžem se podíváme do Vídně, bohužel o nějaký ten týden opožděně. Momentálně se na mě valí plno povinností, ale jak už praví název, bude se jednat o další extrémně krátký vejletík.

Vídeň mám už zmapovanou z předchozích let velmi dobře ☺ Prátr, jezdeckou školu, Hofburg, náměstí Hrdinů a mnoho dalšího, ale to poslední, co na mém seznamu z Vídně a okolí chybělo byl Schönbrunn. Pro ty, kteří netuší, co to je, tak upřesním, že se jedná o královský palác s nádhernými zahradami a parkem, kde se dá najít plno míst, odkud je Vídeň jako na dlani. Když k tomu přeje počasí, dá se dohlédnout na Katedrálu sv. Štěpána, tudíž přímo na centrum. Prátr z této oblasti neuvidíte, možná jen v dáli vysokou budovu OSN, která tvoří takový jednoduchý styčný bod celé Vídně, pro mne ano. Park má mnoho zajímavých i nudných zákoutí, záleží na člověku, ale myslím si, že si tam každý návštěvník najde to své. Především růže hrající tisícem barev a různých vůní, v tuto dobu mi to přišlo až omamné, slunce svítilo, ba pařilo a už kolem 11 se roztrhly šedé mraky a vyjasnilo se. Pokud se vydáte do první části zahrad, tam kam půjde dav turistů a hlavně těch japonských se selfíklackama, raději počkejte, vyplatí se to. Vychytat období, termín a čas, kdy jich tam bude málo je těžké, kord teď v turistické sezóně, ale plno lidí nerado vstává ☺ tak třeba po ránu! Kromě růží v parku naleznete různé altánky, zákoutí z tůjí a poté i větší památky, jako různé obelisky a památníky, sochy a dokonce i labyrint. Bohužel je placený, drahý až až a za ty dvě dostupné bludiště to vážně nestojí. Je tam i dětská zóna, ale co si budeme povídat, pro nás to už není ☺☺☺
Já v parku strávila skoro 5 hodin, je to příjemná procházka, která se dá vykonat i za ostráho slunka. Většinu cest kryjí stromy. Možno je v parku sehnat i turistický vláček, který vás proveze celým parkem, o cenách nevím, pěšo je pěšo. Další variantou je objednat si kočát tažený koňmi.

Schönbrunn

Hofburg

Zahrady v Schönbrunnu

Mějte se krásně, cestujte a užívejte si léta.
S pozdravem Naďa

Krems, Melk a plavba po Dunaji údolím Wachau

26. května 2017 v 12:16 | Diddlinka |  Výlety

Krems, Melk a plavba po Dunaji údolím Wachau


S dalším mini cestovatelským zážitkem se dostaneme do Horních Rakous a konkrétně vinařské oblasti Wachau, kterou protéká Dunaj (Donau). Jeden den o víkendu bohatě stačí. Hlavně je dobré vychytat počasí, ať z toho něco máte. Ale bohužel to si dopředu neobjednáme. Teď zpět k zeměpisným údajům, pro malé upřesnění jsem si opět připravila mapičku, kde jsem vyznačila úsek, který jsem navštívila.


Plavba po Dunaji byla hezká, první hodinu a půl určitě, ale pak jsme se dozvěděli, že celá plavba trvá tři hodiny! K tomu se zatáhlo a začalo neskutečně foukat a bylo načase opustit místa na vrchu a schovat se v zakryté části... Zbylou hodinu jsme strávili postávající za okny v teple a těšili jsme se až připlujeme do Melku. Po cestě bylo plno krásných výhledů (jsou vyznačeny v mapě).

Nahoře vlevo je Dürnstein, barokní kostel a na kopci pevnost, nahoře vpravo vidíme vesničku Weisskirchen, která vůbec nemá bílý kostel, jak název hlásá. Dole vlevo Spitz a pohoří a na poslední fotce vidíme Emmersdorf an der Donau.


Šťastný jsme připluli do Melku, na panoramatické fotce je vidět, že se počasí umoudřilo a vysvitlo nám sluníčko. Opactví Melk se pyšní zahradami a krásnou kaplí, která je bohatě zdobená. Je krásně opraven a udržován, protože je to památka UNESCo, na kterou jsou rakušáci pyšní. Dalším bodem, kterým se Melk může pochlubit je to, že se zde natášel kousek filmu Jméno Růže, podle stejnojmenného románu od Umberta Eca.

Pilotem na čtvrt hodiny

12. května 2017 v 20:47 | Diddlinka |  Něco o majitelce tohoto blogu :) ...
Chtěli jste si někdy vyzkoušet let letadlem a vidět vše z první ruky? Někdy nestačí jen chtít, ale také pro to něco udělat, obětovat a vystoupit mimo svou konfortní zónu. Když se tak stane, tak dobrodružství je na cestě. Nebo spíše řekněme, když najdete šílenou výzvu a musíte si jí prostě zkusit ať se děje, co se děje!

Jednou takovou akcí byla akce na Hosínském letišti, zkušební lety pro budoucí plachtaře. Ta představa, že to letadlo nemá motor byla docela šokující, jak to může lítat? To je asi první otázka, která se vynořila v mé hlavě ☺ Ale abych to zjistila, tak se do toho prostě musím vrhnout a bylo to, přihlásily jsme se s kamarádkou, které se zpočátku tenhle návrh moc nezamlouval, ale nakonec, proč ne? Žijeme jen jednou a po prožitém společném šoku s názvem Belgie jsme se do toho vrhly společně. Pak zbývalo už jen čekat až přijde termín, na který jsme se zapsaly a hurá do oblak!

Celý tenhle vtip začal společnou schůzkou, kde jsme obdrželi nějaké základní informace o letišti Hosín, leteckém klubu a finanční náročnosti lítání. Pak se skupina částečně vystrašených účastníků přesunula k prvnímu letadýlku, kde jsme dostali podrobný popis letadla, různých páček, na co šahat máme a na co ne, pak nám ukázali jak se leze do padáku a jak se všechny ty popruhy zapínají a nakonec instruktáž byla zakončena správným nástupem a výstupem z letadla. Byl nám představen instruktor a taky pilot prvního letadla, který nás měl za úkol dostat do vzduchu a pak odpojit a nechat nás "napospas" větru a proudům vzduchu. (Jestli toto čte nějaký zkušený letec, tak rovnou říkám, že odbornost tady nenajdete...) A pak už na startu se objevil první stroj a první odvážlivec.

Moje odvaha se dostala na řadu jako čtvrtá, nastoupit na dráhu, zakurtovat se do padáku a pak správně skočit do letadla, určitě se tomu říká i jinak, ale odborník na toto nejsem. Důkladně mě tam zakurtovali a pak už jen zaklopit a přivázat jedno letadlo ke druhému a hurá na dráhu na start. Doteď jsem byla ještě klidná... Vrtule vedoucího letadla se roztočila a začalo být ouvej, lano se napnulo a cuklo to a už jsme jeli... Po chvilce to začalo krásně stoupat. Vlastně nic až tak extra strašnýho, přirovnavala bych to asi ke klasickému vzletu, jen to víckrát cukalo a škubalo, zrovna se začal zvedat trochu vítr, ale ještě to bylo ok, pak to začalo zabočovat a v tom krásném obloučku se odpojilo lano. Hodilo to s nami pěkně, docela jsem se lekla, ručičky na budíkách ukazovaly tolik čísel... Prý jsme nabrali nějaká špatný proud, ale když jsme se po velice nakloněné otočce dostali do správného proudu vzduchu, tak už to začínalo být lepší. Krásně začalo svítit sluníčko a vyskytl se mi krásný výhled na Hosín, Hlubokou, v dálce pod šedým mrakem vyhlížely věže Temelínu, také jsem viděla malé vesničky v okolí, krásnou stavbu dálnice ☺. Výhledy úžasný, kdybych mohla, kochala bych se, ale přece nemůžu odmítnout nabídku, že si to můžu zkusit! Následovala jsem instrukce od instruktora a zkusila jsem si rovný kousek letu, vzdorovat těm proudům bylo vážně těžky, takhle citlivý, malinko doprava, doleva a už člověk se stáčel, tam kam rozhodně nechtěl ☺ pak jsem si vyzkoušela pár koleček, ty se mi zdáli docela jednoduchý, ale ono obkroužit správně kolečko, aby to bylo kolečko a nabrat ten správný proud, vítr atd nebylo úplně jednoduché, jak se na první pohled ze země zdálo... Pak jsem stroj vrátila do rukou zkušeného pilota a chystali jsme se na přistání. Udělalo to hups a pocítila jsem takový divný stav, prej to byl stav beztíže, ale hned to bylo dobrý. No a pak se předemnou ukázala dráha a mohli jsme klesat. Ti předemnou měli tak krásná přistání, takže na mě čekalo něco jiného, takové trošku tvrdší, křídlem jsme vzali i dráhu, tý trávy tam bylo prostě málo no ☺☺☺

A teď pár střípků z dnešního zážitku:


España low cost 2/2

30. března 2017 v 17:03 | Diddlinka |  Výlety
Pokračování první části mého dobrodružství po Španělské krajině najdete zde: http://diddlinka123.blog.cz/1703/espa-a-low-cost-1-2

Konečně se můžeme vrhnout na fotky a na zážitky při podnikání low cost cest po Andalusii a okolí Madridu. První destinace kam směřovala má cesta byla Málaga, tak si ji pojďme prohlídnout a trochu si povyprávět. Málaga je na můj vkus malé přímořské městečko s plno památkami, mezi kterými najdeme Alcazabu (pevnost s hradbami), Gibralfaro (zachovalý hradní komplex s úžasnými vyhlídkami na město Málaga, nenajdeme v něm paláce, přirovnat by se dal k Alcazabě s islámskou architekturou, také zde je vyhlídka Mirador del Gibralfaro), Plaza de Toros (býčí aréna), Ayuntamiento (radnice), také nemůžeme minout La Aduanu (bývalý správní a celní úřad za doby Kryštofa Kolumba). Nad Málagou se tyčí nedostavěná katedrála - La Catedral, které chybí jedna věž. Než člověk dorazí do středu historického dění může projít různými parky, jako Paseo del Parque nebo Jardínes Botánicos, které jsou kousek od přístavu. Také zde najdeme náměstíčka jako Plaza de la Constitución, Plaza de la Merced, Plaza de la Marina...

*Co si představit pod pojmen islámská architektura? Nejtypičtějším prvkem pro stavby náboženského rázu se stala kopule, architektonické řešení je různé a prošlo poměrně složitým vývojem, během něhož vznikla řada problémů jak roznést váhu. Vyřešení těchto problémů umožnilo stavět větší kopule. Druhým typickým prvkem je využití kýlové klenby. Dále zde najdeme oblouky, které nesou bohaté zdobení pomocí islámské kaligrafie a různých barevných dlaždiček, velký význam mají vytesávané dřevěné dveře. Také se vystavují nádvoří a začíná se objevovat podstata zahradní architektury - tu můžeme vidět v Casa de Pilatos a v Jardínes Generalife a Paláci Nasirides v Alhambře.

Výhled z Miradoru del Gibralfaro na přístav a Plaza de Toros, radnice a pro velký úspěch ještě jednou býčí aréna.


Kam dál