Albánie

10. července 2016 v 19:04 | Diddlinka |  Výlety

Albánie

Co si vybavíte, když se řekne Albánie? Třeba jen tak něco malého z dějin či historickou etapu nebo nějakou slavnou osobnost... Tápete v paměti, že? Možná ne v tom, že víte, kde "to ono" přesně leží. Mnozí z vás ani netuší přesnou lokaci, pro nás stačí jeden pojem, který to shrne všechno. "Je to na Balkáně!" Balkán je velkej, co si budeme povídat. Dokážete vyjmenovat všechny země sousedící s Albánii? Tak si teď uděláme malý zeměpisný exkurs...


A rovnou díky této mapce bych mohla přejít k cestování po Albánii. Hvězdičkami jsou označené destinace, které jsem navštívila. Musím říct, že je to takhle přehledné a doufám, že do dalšího vejletění na tento způsob nezapomenu... Ale zpět k tématu.

Albánie, země plná kuriozit.
Hlavním městem je Tirana, ke které náleží i letiště Rinas a nachází se kousek za Tiranou a Krujou. Měna je specifická, má označení ALL a je to LEK. Jeden LEK je přibližně 0,20-0,25 kč. Jazyk je albánština, který není podobný snad ničemu, co člověk může poznat... Takový unikát. Ale slova jako autobus, minibus, bankomat, banán jsou stejná. ☺
Vlajka má červené/rudé pozadí a na něm je dvouhlavý orel. V čele země stojí prezident. Země se zberchává z jednoho z nejtvrdších komunistických režimu minulého století. Díky němu jsou v Albánii železnice a slinice ve velmi špatném stavu. Železniční doprava, křivé koleje, semafory se tyčí do výšky, ale co z nich zbylo je až žalostné, nemají světla, jsou to jen kostry. Vagóny nemají koncové světla, koncové dveře se taky někam poděly, klimatizace je přírodní, vozy bez oken a s graffity jsou chloubou železnice. Vyhýbky se přehazujou ručně a jsou důkladně namazány. Závory na přejezdech jsou obsluhovány taky ručně.


V Albánii je potřeba hodně trpělivosti, neexistuje tu něco jako jízdní řád. Tedy u vlaků ano, ale ty jezdí maximálně 4x denně z Durrësu do Tirany a rychlostí 35 km/h. Do dalších destinací jen jedenkrát za den a návrat je další den ráno... Autobus či takový furgon nemají už vůbec žádný řád. Všichni čekají až se naplní a pak se vyrazí... Věta: "Odjedeme za 20 minut" znamená, že tam budete čekat, v nejlepším případě 30 minut, ale zpravidla je to tak, že spíš dvojnásob... a pak hurá vstříct úžasným komunikacím! Když jsme nakousli ten pojem "FURGON" - větší auto, které má cedulku, kam jede a na určitém místě jeho hrdý majitel vykřikuje cílovou destinaci, když nastoupíte, čekáte až se zaplní či až majitel usoudí, že tolik lidí odveze. Mezitím zastavuje po cestě čekajícím lidem, kteří mávají či jen postávají a ptá se, zda nechtějí svést. Nabírá je a pak zase postupně si lidi říkají, kde chtějí zastavit. Zaplatí částku odpovídající kilometrům a jede se dál. Rozhodně tohle je pro mě velmi silný zážitek! Rozpálené silnice, venku 49 stupňů a vy se mačkáte v takovém 12 místném furgonu, ve kterém se i s řidičem nachází 18 lidí a odpočítáváte minuty do konce cesty. Klimatizace v autě, to je tam snad úplně cizí slovo a tak sedíte a přemejšlíte, zda jste ještě při vědomí... ☺


Když jsme u toho cestování s ním se pojí i bezpečnost. Řekla bych, že spíše o Albánii kolují ne úplně pravdivé informace. Bezpečnost, ano, je třeba na sebe dávat pozor a nechodit do čtvrtí, kde jsou slumy s cikány a polorozpadlé budovy. Cestování vlakem se nedoporučuje. Řekla bych, že spíše díky jeho rychlosti a špatnému stavu kolejí. Ale i tak vlaky jsou plné. Třicetipětikilometrovou rychlostí si to okolo vás žene československá mašina s československými vozy, které u nás už byly dávno předávnon vyřazeny. Cestování s místníma je zážitek a nepovažovala bych to za nebezpečný akt, ale pro samotnou ženu a cizinku uřčitě ano. Zdálo se mi, že místní obyvatelé jsou přátelští, ale je tu velké jazyková bariéra. Angličtina je problém, někdo umí italsky, asi bych řekla, že to bylo jako u nás s ruštinou. Ale i přesto, že neumí, tak něco málo rozumí, kdyžtak ruce nohy máte, tak se domluvíte ☺

Můžete tu potkat i "luxusní autobus", tyto vozy jsou nasazovány na běžné linky po městě, taková MHD. Konkrétně v Beratu je možno potkat tuto nádheru...

Ze strany náboženství je tu také kuriozita. Vedle sebe stojí mešita a pravoslavný kostel. Nikdo nikoho nepopichuje ohledně jeho vyznání, sunnité a křesťané tam žijí v poklidu pospolu.

Něco málo z historie.
Po Osmanské říši se tu vystřídalo plno podivínů. Jedním z nich byl ZOGA, v meziválečné době nastolil autokratický režim. Po 2. světové válce přichází do země vůdce Evžen HODŽA, stalinista. A dávno předtím tu byli Ilyové, Římané, Byzantinci a po období zmatků se tu nastoluje Turecké nadvláda... (Určitě z nějaké dost chytré knížky si můžete doplnit přehled, pro zájemce ☺)

Pokud má někdo zájem se o Albánii dozvědět více, mám takový pocit, že je kniha Dějiny Albánie...

Albánie není jen písek a moře, ale i země plná hor a jezer. Památek tu moc po Hodžovi nezbylo, ale něco málo se dochovalo. Jen to na první pohled docela děsí milovníky starověkých kultur. Vykopávka, zrekonstruovaný sloup a za ním komunistický panelák. Co dodat? This is Albania, baby! ☺☺☺

Možná se při vyprávění o cestování v Albánii ještě vrátím k něčemu, co jsem přeskočila a doplním informace výše. Teď bych ráda povyprávěla o výletech, město Durrës, Tirana, Berat, Krujë a o hoře Dajti a Mali. Psala jsem si takový cestovní deníček, který měl zmapovat celou mojí cestu za dobrodružstvím. Je to něco jiného než obvykle. Změna je život a proč to nezkusit?

Deníček z Albánie

Durrës, Tirana (Dajti a Mali), Berat a Krujë

Den začal velmi brzkým vstáváním, už ve 4 hodiny ráno jsem musela vylést z postele a dokonale se probudit, to bývá u mě vždycky problém. Kord po ani ne 3 hodinách spánku... Večer byl náročný, balení a balení a balení věcí. Ale bylo to bravůrně zvládnuto 😃. A raním vlakem jsme se vydaly směr Praha. V Praze ze sedmého nástupiště nevede žádný výtah... Ta představa toho těžkého kufru... Ufff... Naštěstí jsme tam potkaly nějaký dva Slováky a ti mi s kufrem ochotně pomohli 😊 Dále jsme pokračovaly na letiště. Kde jsme v přeplněném autobuse na letiště strávily pěkných 45 minut v dopolední pražský zácpě... Příjezd na letiště byl docela velkolepej. Policie všude... V tu chvíli nevíte, zda to má lidi uklidnit a nebo ještě více vyděsit... Nebo jsme se měli cítit jako celebrity? 😃
Terminál 1 na pražském letišti evokuje nějakou zvláštnost, alespoň vě mě ano. Tak důkladný výslech jsem na pasové kontole ještě nezažila. Vlastně, kdy já jsem zažila pasovou kontrolu? Kam to jedeme, proč tam jedeme, co tam budeme dělat, zda jedeme do Černý Hory atd... Byla jsem z toho docela vyjukaná.

V Tiraně nás čekala zase pasová kontrola, nevím, co tý slečně trvalo tak dlouho, ale na jedno razítko jsem čekala asi 3 minuty, tak na ní člověk kouká, neví jak se inteligentně koukat, aby nebyl podezřelej... No a na kufry jsme čekaly 45 minut, je vidět, že se tu na nic, ale vážně na nic nechvátá... No a na ty ceduli, kde je běžně vyvěšený, kam přijdou jaký kufry, svítilo ze začatku Prague a pak tam padlo Milán, no, to tam svítilo asi dalších 10 minut. Pak se to změnilo na Prague/Milan... Jsou to saláti, prostě no stres. Delegatka nikde, tak nasledovala obíhačka kolem přistavených autobusů a metoda pokus omyl, jsme se ptaly, naštěstí, nebyly jsme jediné...

Dobrodrůžo nastalo až když dorazila delegátka k našemu autobusu a přečetla seznam lidí, kdo tam je a kdo ne... Nakonec nám na sebe dala číslo a odešla. Bus s náma odjel a vydali jsme se do neznáma, bez delegáta a do země, kde je problém se domluvit anglicky.

První den jsme se rozkoukali asi tím, že někteří z nás neměli pokoj, někdo neměl oběd, ale to se zjistili až druhý den... A slibovaný výhled na moře se poděl kamsi do neznáma... Po pár pokusech to lidi vzdali, je problém se tu domluvit.
Poté, po šoku jsme se vydaly prohlídnout si promenádu, další šok přišel za pár minut. Na ulicich chybí kanály, dlažební kostky, kusy betonu či asfaltu. Ulici lemují překrásné a luxusní hotely a i vybydlené slumy. Malé děti žebrají, ty větší vybírají popelnice atd... V noci se člověk bál i vyjit ven. Ale noční výhled na přístav byl více než magický!


Druhý den jsem ozkoušela ranní moře, bylo studené, ale při pomalu se zvyšující intenzitě slunečního záření to bylo příjemné. Celý den jsme si užili na pláži. Byli jsme zklamaní naší laxní delegátkou, která nabízela výlety a i přestože byly poměrně dost předražené se najednou za dvě schůzky zaplnil celý bus a náš hotel, který měla jako třetí v pořadí už neměl šanci se na výlet přihlásit. Škoda! Laxní přístup stále stejný, je strašně velký problem udělat ten zájezd znova, protože už takhle nás tam bylo 15, na které se nedostalo. Skončila se slovy, další se jede v sobotu, moc dobře věděla, že odlítáme ve čtvrtek. Tak se začalo plánovat. Lidi tohle jednání moc nepotěšilo. A vznikl improvizovaný výlet do Durrësu (Drač).




Albánie, ráj elektrukářů!!! Kabel sem, kabel tam, když to padá, svaž to izolepou, to je univerzální řešení! To je takovádalší malá kuriozitka. A pak se člověk přestane divit, když přijde výpadek proudu i na 2 hodiny. Luxusnější hotely mají záložní zdroj, ale třeba taková samoobsluha už ne, všechno zhasne, mrazaáky a chlaďáky se vypnou, pokladna se neotevře, vchodové dveře se automaticky otevřou pro evakuaci osob. Tak tam stojíte chvíli po tmě a čekáte, pak to párkrát zabliká a s nadějí si říkáte, že to třeba naskočí... Pak prodavačka začne markovat zboží dle své znalosti cen a nějaký pomocník ji to diktuje. Nikdo není schopný s nezaplaceným nákupem utéct. I když se v týhle situaci tahle varianta přímo nabízí...

Třetí den jsme se vypravily s jedním párem do Tirany. Tady začalo to pravé dobrodrůžo! Na promenádě kousek od hotelu byla autobusová zastávka, ze které jezdí každých 5 min autobus, no spíše každých x minut, které nemají pravidelný interval. Jízdní řád neexistuje, ale na to jsme zvyklý už z Bulharska... Když přijel spoj, nastoupili jsme a ihned se k nám přihnal kasírník a odtrhnul nám lístky, každá cesta se platí zvlášť při nástupu do busu, je úplně jedno, zda se jede 1 zastávku nebo až na konečnou, cena je vždy stejná. Dojeli jsme do Durrësu, tam jsme zmatení vystoupili, pokaždý to stavilo jinde a hledali na doporučení slovenské průvodkyně odvoz do Tirany. Odvoz, tím myslím, že jsme si museli odchytnout nejaký minibus/furgon, protože sehnat tam nějaký způsob dopravy, který by nemusel řídit nezkušený turista je docela o hubu, jejich silnice jsou v hrozném stavu, díry, výmoly a snad skoro až žádná existence dopravních pravidel a předpisů... Troubí se, objíždí se zprava, zleva, na kruháči se i stojí... Po silnici běhají krávy, které se pasou okolo svodidel, dokonce jsem tam viděla i koně jak si to hnal přes silnici...
Nicméně, do Tirany jsme si najmuli furgom. Ten pocit, že nevíte do čeho jdete, je hrozný... V cizí zemi, kde se mluví albánsky a nebo italsky v nejhorším případě, skoro nikdo neumí anglicky, ačkoliv prodávaj třeba zájezdy, pronajímaj auta atd... Hrůza. Do Tirany jsme dojeli vyklepaní a vyšokovaní, co nás na téhle cestě ještě potká... Ze slibu odvozu do centra jaksi sešlo a vyhodil nás u autobusového nádraží, to je do centra ještě pěkně daleko, to jsme zjistili až tehdy, kdy jsem odchytla jednu mladou slečnu a poptala jsem se, tady to bylo s jazykem už lepší, poradila nám bus. Za dalších pár drobných jsme se svezli do centra. Tam jsem se opět ptala, jak na horu Dajti, paní s kočárkem nám lámanou angličtinou poradila a vydali jsme se na obhlídku města, pána na koni a jeho slavný náměstí jsem si prohlídli rychle, mešitu a minaret taky a Hodinovou věž téže. Já chtěla ješte vidět Tanners Bridge, slavný most, který jsme nakonec našli... A ještě Ortodoxní kostel, ten byl úžasný! Tam jsem se musela poptat na tu jejich slavnou Pyramidu... No, pop mi poradil bravůrní angličtinou a byl to takovej milej chlapík. Musím říct, že až na ty žebráky, jsou tu milí lidé 😊. Nakonec po asi hodinovém bloudění jsme našli komunistickou stavdu Hodži, Hodžovo pyramidu, atomový kryt... Kdyby to ten chlap, kterej jel s náma oželil, udělali bychom dobře, ale svůj k svýmu! To jsme ještě tak netušili, co je zač. Komunista, který by nemohl žít bez toho, aniž by nespatřil svým okem svého idola! Někteří lidé jsou vážně šmáklý!☺ Po týhle blbosti( když to nazvu velice, ale velice slušně) jsme se už konečně mohli vydat dál. Dle rady paní jsme se dali na modrou linku, která nás odvezla nad Tiranu, kde jsem se opět ptala, kudy kam a jak na lanovku na horu Dajti. Nějaký mladík nam poradil, že buď taxi, expres k lanovce a nebo že nás tam dovede, z toho pochodu po Tiraně v tom vedru a lítání od čerta k ďáblu, vlastně od komunisty ke komunistovi... Tak jsme zvolili Dajti expres, na který jsme si počkali než si hoši dají partičku v kartách a společnou cigaretku, pak se jelo. Vysadil nás u lanovky a tam jsme nechali hroznou částku za cestu vzhůru a zpět, 1600 leků, člověka to vyděsí, tolik peněz, protože furt jsme se nepřeladili na leky. No, nakonec nás cesta vyšla na 400,- nejdražší část vejletu 😊. Ale ty výhledy za to stály! Tirana jako na dlani! Viděli jsme z lanovky dokonce i tu "pravou Albánii". Polorozestavěné, polorozbořené stavby, písčite cesty a slumy. Na bunkry bych málem zapomenula. Výhled z Dajti byl úžasný! Přímo na vrchol jsme nešli, boty bychom měli, ale po tom lítání po Tiraně a spařený, uhnaný, to se člověk chce pak kochat výhledem. Cesta zpět byla stejná, jen jsme měli obavu, zda tam bude někdo, kdo by jel do Durrësu, přece jen bylo už docela pozdě... Naštěstí zpět to klaplo ještě lépe. Od lanovky jsme šli pěšo na bus, ten tam už čekal a tak jsme jen naskočili, pak jsme na náměstí chytli další, který jel k autobusovému nádraží, tady byly pochybnosti, zda tam bude někdo, kdo jede do Durrësu, kde ho budeme hledat atd... Nakonec jsem vyskočila z busu a vedle mě se ozval nejakej týpek "Durés", tak si tam nashromáždil pár lidí a vydala se celá tahle skupinka k minibusu/furgonu, stál v takový zapadlý uličce, že jsem chytla zase pochyby, ale byli tam už i místní, tak mě to trochu uklidnilo. Do Durresu jsme dojeli v pořádku a s plno zážitky. Na ceně nás nelohnuli ba naopak byla stejná, což mě oproti Bulharsku překvapilo, tam se snažili na turistech vydělat.

Skanderbeg, mešita s minaretem, to červené je albánské velvyslanství pro správu komunikací, železniční a silniční sítě.

Hrad, tedy zřícenina a zbytek hradeb, už jen základy, evidentně to, co zůstalo pod zemí za Hodži.

Hodžova pyramida (atomový kryt) a Zvon svobody

Ortodoxní (pravoslavný) kostel

Hodinová věž a suprčupr architektura!

Tanners Bridge

Kuriozita: Víte jak se staví mešita? ☺☺☺ Mešita po albánsku je Xhamia

Hora Dajti a Mali a pár výhledů z lanovky


Další den jsme si užily válendo na pláži. A pak jsme se rozhodli pro další vejlet, nevím, ale myslím si, že jsme vybrali ten nejteplejší den v celém týdnu našeho pobytu... A vydali jsme se do Beratu, bylo tam krásných 49 stupňů, to si někdo umí vybrat. Z naší plážový destinace nás čekla cesta autobusem do centra Durresu a tam jsme si museli odchytnout odvoz do Beratu, stál tam jediný minibus s cedulkou Berat. Čekali jsme tam přes půl hodiny než se pan řidič odhodlal vyrazit... Musel naplnit celý minibus/furgon, aby se mu to rentovalo. Nezapomněl, že i přesto, že je plnem obsazen zastavit každému, kterého viděl na cestě... Je to super, že nikomu neujede, ale ta cesta se pěkně protáhla. Místo hodiny dvacet, jak hlásí google mapy, jsme v tom teplu skejsly v tomhle dopravním prostředku hodinu čtyřicet. Ale musím říct, že Berat je úžasné městečko, které je v UNESCu. Historické, málo zničené od komunistů a velice opečovávané. Tisíce oken Beratu evokuje zvláštní atmosféru. Vedle sebe tam stojí mešita a ortodoxní kostel. V pravé poledne, když jsme se hnali dolů z historické tvrze, spíše hradu, tak ten halekací amplión spustili a celým městem se ozývalo to tlampačské muslimské svolávání na motlidbu... Na tohle jsme se museli posílit pivem, po cestě jsme potkali levnou hospodu, kde si dáte půl litru točenýho piva za dvacku 😃 když jsme tam vešli a číšník spatřil šestičlennou skupinu spařených a úplně durch mokrých turistů, jak z nás teče, tak zabednil celej podnik a pustil nám klímu 😃 na nás musel být ale super pohled! Po důkladném občerstvení - 7pivech, jedné limonády a 4skleniček vína a studené vody - jsme se vydali k tomu uřvanýmu tlampači a vlezli do mešity, tam si nás odchytnul nějakej extrazafousatělej pošuk a že se musíme zahalit, řekl to bravůrní angličtinou, tady nám to už neprošlo... Půjčili nám ženskejm šátky a byly extra smradlavý! Fuj... No, v mešitě se povalovalo asi 10 takovejch divnejch chlapů, blbě na nás čumeli a tak jsme se zase rychle zdekovaly... Po mešitě, jak na truc, jsme to vzali naproti do ortodoxního kostela 😂 tam nás přivítal takový postarší pán, pop. Všude jsem fotila, jak v mešitě, tak v kostele a nikdo mi nic neřekl, jestli řekl a bylo to určený mě, tak měli smolíka, po albansky nehovorim 😃 a nakonec nás čekala prohlídka ktásné scenérie tisíce oken Beratu.





Výhledy na půli cesty na Kalaju (Hrad) spíše zříceninu...



Nevidět Berat, jako by člověk v Albánii vůbec nebyl!

Poslední vejletící den byl takový napůl. Moře i vejlet, tentokráte jsme se vydali do historického městečka Krujë. Cesta tam byla hodně zajímavá, asi jedna z nejzajímavějších, protože byla na počet přestupů nejnáročnější, ale i přesto jsme to stihli za půl dne.Druhá půlka byla ta správná válecí se. Z Durrësu jsme opět chytli furgon do Krujë-Fushë, odsud to bylo ještě pořádně daleko, ale na lidi jsme měli tenhle den štěstí. Nějaký pán u furgonu nám poradil, jak a kde co najít a čím jet. Řídili jsme se jeho radou a vše klaplo. Po příjezdu do Fushë-Krujë jsme naskočili na autobus speciálně do Krujë a vyvezli jsme se pěknými serpentýnkami až na vrchol, kde nás vysadil kousek od Kalaja (po albánsky hrad). Odtud jsme se vydali na Old Bazar, v albánštině Pazari i Vjetër, který byl plný úžasných věcí, všechno handmade. Filigram, kožené věci, šatečky, náramky, kovovýrobky, dřevěné pokladnice, ovčí ponožky atd... Hrad, tedy spíše zřícenina se zachovalou vstupní branou a jednou věží, která není díky své špatné stabilitě přístupná, nás v areálu uvítali dvě velké budovy, moderní z dohladka opracovaného kamene. Byly to dvě muzea, Skanderbega a Etnografické muzeum. Nad městečkem se tyčí jeden minaret s malou mešitkou, která ale není přístupná. Výhledy na Fushë-Kruje byly úžasné. Cesta zpět byla zase dobrodrůžo. Autobus nám ujel, naštěstí za stejnou cenu jel dolů jeden furgon. Pán trochu po anglicku rozuměl, tak jsem se poptali, kde stojí furgon do Durresu, ukázal před sebe a vydali jsme se tím směrem a pátrali po větším autě, kdo by hledal označení? A hle, byla tam cedulka s nápisem Durrës a P... Tak jsme čekali a čekali... Nikde nikdo! Asi po půl hodině na ulici, kam pere slunce už od rána se zdá jako věčnost. Nakonec přijelo auto, nebylo vůbec označené a hoch, který postával vedle nás se k němu přihnal. Tak jsme šli taky, Durrës? Byla moje jediná otázka, pán kývnul, na otázku: How much?, vytáhl dvoustovku a ukázal jeden prst, po tom cestování každému dojde, že 200 za jednoho. Cesta do Durrësu byla poměrně krátká, jel rychle, vyřídil si plno telefonátů ☺ a před vjezdem do města jsme se ho poptali, zda nás nehodí k hotelu, kývnul a tak jsme mu přidali. Takhle šťastnýho člověka svět neviděl. Bída tam je. Solidní práci je problém sehnat, sezónní práce jsou super džob, ale na uživení nestačí.



Rozhodně mohu za sebe říct, že cestování s místníma byl doopravdy zážitek, který jen tak nezmizí. Dobrodružství, adrenalin a plno poznatků. Poznání té "pravé Albánie". Kam se hrabe organizovaný předražený zájezd? Za jeden takový, pro dvě osoby, jsme viděli 4 města, vyjeli na horu Dajti a koupili si něco krásného na památku. A cena zájezdu nabízená cestovní agenturou byla bez vstupů, všechny naše výdaje jsoou počítány se vstupy. Jedno moudro z Albánie: Usmívej se na lidi, bude se na tebe smát celý svět.

Mnoho zdaru cestovatelům!
Mějte se fajn ☺
PS: Fotky nekopírujte, úplně stejné jsou k vidění na mám instagramu,
což znamená, že kvalita fotek odpovídá telefonu ☺ Poučení nazávěr:
Nikdy nevozte do Albánie černý foťák se špatnou baterkou!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peťa Peťa | Web | 11. července 2016 v 19:21 | Reagovat

Wau, normálne ma ten článok vtiahol do vášho dobrodružstva. Takéto výlety si človek zapamätá dlhšie ako niečo organizované, keď sa nemusel o nič starať. Aspoň si spoznala Albánsko z tej pravej stránky, nie len pozlátené dovolenkové rezorty. Nuž musím priznať, že som tam zatúžila ísť, a vidieť všetky tie pozostatky minulosti na vlastné oči :D Vždy som udivená tými rozdielmi v krajinách. My sa tu sťažujeme ako zle sa žije, a v iných krajinách je to ešte horšie a ľudia sú stále ľudskí. Odpusť, za tie moje úvahy :D Fotky užasné, článok ešte lepší, skutočne máš talent

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama