Prosinec 2016

Enrique Iglesias

22. prosince 2016 v 19:26 | Diddlinka |  Moje setkání
Když se řekne Enriquei Iglesias, tak asi každý ví, o koho se jedná... Španělský zpěvák žijící v Miami. A další drby z jeho soukromého života, které se dostaly na přední strany bulvárních plátků... Jenže, když měl tenhle přeslavný člověk dorazit do Prahy, tak jsem odobně nezaznamenala žádnou předem upozorňující reklamu na to, že sem pojede v rámci svého (už asi dvouletého) tour Sex and Love. Kdyby neexistovaly sociální sítě, tak bych se to pravděpodobně ani nedozvěděla. Ne, že by mi to Twitter či FB vyhodil jako nějakou "otravnou reklamu", to vůbec! Přišla jsem na to až tehdy, kdy kamarádka dávala na instagram fotku lístků. Jinak bych ani nezaregistrovala, že tu bude. Ihned po tomto zjištění následovalo pátrání a googlení, kde, kdy, za kolik a kde to můžu zarezervovat a pak koupit... Tato mise číslo 2 byla úspěšně splněna. Misí číslo 1 můžeme zahrnout celý proces "přijití na to", že tu bude ☺ Když byla splněna mise 2, zbyvalo už jen čekat než přijde prosinec a s ním den 18.ctý, tedy den koncertu. Jak jinak než Praha a tam Tipsport aréna, která byla narvaná, já osobně jsem kupovala lístky v poslední přidané várce, tedy poslední třetí. Zbyly už jen ty do horních řad. Stání u podia či v druhé sekci - také stání, už nebyl ani jeden jediný lupen volný. To samé s lístky co nejblíž k podium. Takže na mě zbyl až ten "nejlevnější" vrchní ochoz. "Nejlevnějším" myslím lístek za 890,-. Myslím, že kdybych koupila dražší, ve snaze se dostat blíže, tak bych litovala.

Den začal tradičně. Ranní budíček, vstávačka a úprk na vlak směr Praha... Strávila jsem tam super půlku dne s kamarádkou (skoro příbuznou - naše rodinné vztahy jsou trošku složitjší). Zašly jsme si do mexický restauračky, obsluhovali náš Mexičani. Bylo to velice zvláštní a dost super. Poté trochu toulačky po Praze a pak byl čas vyrazit k Tipsport aréně. Předemnou byla 40 minutová cesta tramvají, do které postupně přistupovalo víc a víc lidí, kteří ne a ne vystoupit... A proč by taky, když všichni!!! jeli na koncert... Dav před arénou silně houstnul a tvrořily se fronty, předložit vstupenku, nechat venku pití a i deodoranty (i ty jsou v dnešní době nebezpečný!) ☺ Smradu zdar! ☺
Když jsem konečně se dostala dovnitř arény, tak u každýho záchodu fronta... Rozhodla jsem se hledat místo, jen to hledání mi zabralo 20 minut! To je tak velký! Při cestě "vzhůru na ochoz" jsem potkávala míň a míň lidí a čím dál tím menší fronty na wc... Ta představa 3 hodinovýho svéjení se tam byla šokující.
Můj sektor začínal 6, když jsem se uřícená vyškrábala na sektor 5, čekalo mě nemilé překvapení. 601 a 602 sektor škrtnut a tam papír, že se lístky nevyprodaly! (Vždyť bylo kompletně vyprodáno?!) a že se máme přesunout na sektor 509, tedy o pár schodů níž. Tam nás nahnali do poslední řady, kde nebylo vůbec místo na nohy a po asi 20 min sezení jsem to vzdala a šla si najít své původní místo. Našla jsem ho a nebyl problém si tam sednout... Tak nevím, zda to tam zůstalo z nějakého jiného koncertu a usazovači měli špatné instrukce, ale to bylo první mínus hned na začátek!
Předkapela či jak jinak to ono individuum nazvat, byl to asi DJ, kterej tam 45 minut mixoval tuc tuc skladby beze slov a ani vypískání nějak nepomáhalo. Vždyť jsme přišli na Enriqua! Toto hudební týrání bylo nekonečné, ale nakonec jsme se dočkali krásného konce v podobě ticha!
A pak to přišlo! Z ničeho nic na podium vběhla nenápadně kapela a než stihli popadnout nástroje už tu pobíhala ta naše megastar, na kterou jsme přijeli...

A pak následovalo... jak jen to napsat... docela velké zklamání!
Při úspokojení fanoušků, v prvním sektoru, Enrique pobíhal sem a tam po podium, podával ruce, fotil selfíčka, vypadal docela jako zmatený člověk ve velkoměstě. Z jedné strany na druhou a pak zase zpátky, na molo a sem a tam... Ale asi největší zklamání pro mě přišlo, když zněla anglická písnička a při tomhle zmatku nestíhal zpívat no nebo to alespoň předvádět. Playback hrál a on se nechytal.
Ve španlěských songách měl navrch! To jsem byla mile překvapena, nepřišlo mi to, že by to bylo s palybackem, zpíval a vážně zpíval a doprovod mu dělala nějaká zpěvačka (kdo to byl, netuším) ale měla vážně krásný hlas, až se mi zdálo, že v nějakých částech překryla Enriqua. Ale ty bohužel jen 4 španělský písničky jsem si užila - Loco, Bailando, Duele el corazon a El perdón.
Konec koncertu byla jedna velká neznámá... Nebo jak si to jako účastníci koncertu máme vyložit? Rozbrečel se na podium, zda dojetím a nebo něčím jiným, to už nechám na vás ať si to domyslíte jak chcete (ale dozvěděla jsem se, že má prej problémy s nějakejma práškama na deprese a ty způsobujou např.: ztrátu textu písní, náhlé a silné emoce a když k tomu přidáme pár panáků něčeho tvrdšího, tak jaký to může mít účinek?) Poté následovala dlouhá pauza a někdo tleskal, někdo křičel a někteří se začali pomalu sunout k východu... Pak se asi sebral a vyběhl na podium a snažil se ještě "zazpívat" jednu písničku, kterou za něj odzpívala ta zpěvačka a někdo další, tedy vokálisti či "křoví" ☺. Myslím si, že po té mělo ještě něco následovat, ale na to už nedošlo...
Koncert byl z "ochozu" jako na dlani, to považuju za velké plus, veškerá show, efekty, ať plameny, páta, či mega balonky nebo konfetová děla... To si člověk vychutnal jen zvrchu. Sice na fotky úplně vražedná vzdálenost, což je škoda, protože ani mobil a ani foťák to nepobrali...
Když jsem z ochozu viděla, že po nevydařeném konci si bere mikinu a míří do zákulisí bylo mi jasné, že koncert skončil. Ani ne 2 hodiny, no, možná 2 hodiny podivné show, o které si každý, kdo byl, může myslet své. Mé pocitiy jsou zvláštní, nad velkým zklamáním převažuje i radost, že jsem si konečně po 9 letech splnila sen, že se jednou podívám na koncert Enriqua Iglesiase a tím jsem si škrtla další přání na mém listu přání.

Když se začal tak narychlo "balit", tak jsem se zvedla a směřovala dolů, abych se vyhla davu lidí. Ale ten jsem zastihla tak i tak... Když jsem dorazila k zadní části arény, viděla jsem dvě velká černá auta s černými skly a jak do nich sedá... To byl další takový smutný bod, který ukazuje, jak moc "miluje" své fanoušky. Co se na koncertu stalo, proč to nakonec mělo takový divný konec či proč si tak rychle zbalil 5 švestek a utekl se už asi nedozvíme. To co jsem se dočetla, tak asi jen to, že zrušil všechny rozhovory...

Nebyla jsem sama, kdo měl takovýto divný pocit, vedle mě seděli dva kluci až z druhý strany Slovenska. Přijeli na Enriqua a odjeli zklamaní. Kamarádka, co seděla o 2 patra níže z toho má také smíšené pocity. A proto říkám, zda někdy příště, tak to ještě uvidím. Ale rozhodně bych to ráda porovnala s koncertem v jiné zemi, zda je vážně tak špatný a nebo to bylo Prahou.

Mějte se krásně!
Šťastné a veselé Vánoce!



Kočky a kocouři

1. prosince 2016 v 0:53 | Diddlinka |  Moje setkání
Zdravím všechny své věrné čtenáře!

Po dlouhé době jsem zpět, abych na chvíli úřadovala. Mám toho hodně, času málo. Typický život vysokoškoláka. Ale když je ten advent, tak se musí trochu zvolnit, odrazit a pozastavit se v tom hektickém (už před vánočním) shonu a honbou za materiálními věcmi. Ale udělat někomu radost je mnohem lepší. Už delší čas je to, co jsem si vyhlídla, tenkrát novinku, dnes už ne tak novou věc, no, vlastně kavárnu.

Kavárnu, kde se budete dělit o své místo s kočkou, budete jí drbat a mazlit a ona vám za to bude vrnět v klíně a nebo na polštářku vedle vás. Ano, Kočičí kavárna! Novinka, Boom, před cca dvěma lety. V Praze se otevřely hned 3 a vážně je z čeho vybírat. Dala jsem na recenze na netu a pak také od lidí, kteří tam byli a vybrala jsem, doufám, že tu nejsprávnější. Z jedné strany to chce hodně odvahy a z druhé je to něco nového a hlavně nezvyklého. Tedy pro mě. Rozhodně tímhle "překvapením" že tam někoho pozvete, neuděláte radost alergikovi či někomu, kdo pořad všude nosí odchlupovač a rozčiluje ho každé smítko na kabátu či kalhotách... Rozhodně překvapíte milovníky koček! Kočičky, které vám tam budou dělat společnost jsou kočky, které dostali druhou šanci. Tedy z útulku. Jsou krásně heboučké a i přes to všechno, co je čekalo v životě od koťátka do dospělosti, jsou přítulné a zvyklé na lidi, ano, někdy je něco vyděsí, ale to by se mohl polekat i člověk. A teď už hop do kavárny.

Kavárna Kočičí.
Malá a útulně vypadající kavárna, která se nachází v Praze v části Karlín, kousek od ulice Sokolovská a divadla Karlín, pár metrů od katedrály Cyrila a Metoděje. Kavárna má dvě části, vrchní, u oken s výhledem na ulici a barem a potom spodní část sklepní, kde mají kočky úplný ráj. Vysoké škrábadla, různé schovky a hračky. Malou knihovnu, kde se rádi kočkujou a u záchodů mají speciální dvířka do svého "domečku".
Kočky a čistota. Je to kavárna a mnozí z vás si řeknou, že tam musí být bordel, nepořádek atd... Ve skutečnosti je tomu tak, že kavárna je uklizená, jediné čeho si člověk může všimnou je, že tahací papírové kapesníčky jsou občas roztrhlé, koho by to nelákalo, když pozorujou lidi, jak to vytahujou? Pomazlila jsem tam asi 4 kočky, jako v náručí, a nemohu si stěžovat, že bych na sobě měla tolik chlupů, když zvednu našeho kocoura... skoro nic. Já jsem byla velice spokojena.
Na stolečku nás čekal spolu s rezervací i "manuál" která kočka je jaká, jak se jmenuje a jaká je. Než jsem se tím prokousala, tak jsem se ani nestihla dostat k nápojovému lístku a dalším dobrotám... Ale i přesto jsem vybrala rychle, měli matcha latté. Takové zelené s mlíkem, něco jako Café latté, ale bez kafe a s matchou, tedy zeleným čajem. Ve skutečnosti zelený čaj s mlíkem a pěnou ☺☺☺ To je jen info, pro ty, kteří netuší, co to je. A vřele to doporučuji!
Nabídku mají napsanou i na černých tabulích, které krásně dolazují prostor. A krásné ilustrace koček to doprovází, jak výzdoba na oknech, tak na stěnách. Už nevím, co víc bych dodala, asi jen: Za sebe mohu říci, že jsem ráda, že jsem se tam podívala a pokud budu mít ještě tu možnost, tak vyrazím znovu.