Poland low cost 1/2

21. června 2017 v 14:23 | Diddlinka |  Výlety
Neuplynulo ani pár dní od mého návratu z Vídně a ihned jsem přebalila batoh a s krosnou jsem vyrazila na 4 dny do Polska. Má cesta trvala déle, měla jsem zastávku ve Frýdku Místku, kde jsem se stavila pro mou spolucestovatelku. Po mém příjezdu do Frýdku Místku jsme si daly nenáročnou turistiku po Místku (leží na Moravě) a i po Frýdku (leží ve Slezsku), trocha zeměpisu nikdy neuškodí! ☺

Polsko - Katovice, Krakov, Velička a Vroclav


Má cesta tam začala asi kolem 8 ráno, kdy jsem se vydala vlakem na Prahu a z Prahy krásně luxusně Penolínkem až do Ostravy. Cesta byla dlouhá, do Prahy to neutíkalo, vlak měl zpoždění a jen stres, že ten přestup nestihnu. Neuklidnilo mě ani to, že v Praze mám asi hodinu na přestup. Jenže ve vlaku jsem zjistila, že jsem si zapomněla papírové kapesníčky, vlhčené ubrousky a další potřebné věci na cestování. Prioritou bylo v Praze koupit alespoň ty šňuptychly. Což se mi podařilo, protože zpoždění bylo nakonec jen 20 minut. Ale pozorovat ten čas, jak plyne a vlak stojí a stojí a to nejste ani v Táboře, je docela deprimující. Nikdo nikomu nic neřekne. Pak se člověk dozvídá, že máme poruchu a z poruchy, že jedeme jen na jeden zběrač. Super! Jediná otázka v mé hlavě byla: "stihneme to do Prahy včas?" Doufala jsem, že ano. Po rychlonákupu jsem už na odjezdových tabulích hledala Pendosvini, nikde nic, odjezd za 10 minut... Mezitím mě zdrželi svým dotazem čtyři Španělé, odkud jede vlak do Vídně. To poslední, co jsem vážně chtěla hledat byl vlak do Vídně ☺ Ale našli jsme ho a mě tam vyskočilo konečně nástupiště. V tu chvíli se sebral dav nervozně vyčkávajících lidí a houfem jsme se hnali na páté nástupiště. Schody nejely! Vlak nikde! Pár minutek před odjezdem se přihnalo Pendolino. Na mé místence jest psáno vagón číslo 5, ironie předpovídající celou atmosféru plánovaného tripu?

A proč? To na konci či v průběhu článku. Poračujeme dále v cestování vlakem. Počkejte! Já vlastně zapomněla zmínit, že celý tento výlet byl vlakem! ☺☺☺
Po ulovení správného Pendolína začala druhá část mého, ještě solo" dobrodružství. Možná mohu říct, že vlastně tohle celé bylo moje solo dobrodrůžo... Když jsem vystoupila v Ostravě z krásně vyklimatizovaného vlaku bylo to jako by mě někdo profackoval. Dusno, smrad a asi i smog či co tam maj. V hlavně se mi honilo: "Čeká tě za odměnu ozdravný pobyt v Třeboni." ☺ Vidina asi 12 minut na přestup na nádraží, kde jsem v životě nebyla byla supééér! Nástupiště všude možně, to mé nikde. Proč někdo označí nástupiště 5 a přitom to přijede k nástupišti 4, tak to do dneška nepochopím, jiný kraj, jiný mrav. Uřícená jsem přiběhla k vlaku, raději jsem se optala, zda to jede do F-M a skočila do něj, přesně na čas. A už byla předemnou cesta do F-M.

V F-M jsme si přošly památky, moc jich tam není, náměstí, něco asi jako zámek, radnice, park a samý kostel... Při naší výpravě do města nás zastihnul přívalový déšť, který neustával přes 20 minut. Skrčený na autobusový zastávce jsme čekali na bus, když přijel, spustil se snad ještě větší slejvák... (V Budějcích byo celou dobu hezky, achich)

Druhý den začalo polské dobrodružství. Brzké vstávání a výprava se na nádraží, obstarání jízdenek a hlavně první náznaky, že budu potřebovat pevné nervy. Vlak do Ostravy jsme stihly včas, měl výluku. Super. Ale vše ok, nakonec jsme na nástupišti ještě čekaly na IC (intercity), které jelo z Prahy až do Varšavy. Naše cesta končila v Katovicích. Dle mého názoru, strategicky umístěné místo pro návštěvu Katovic, Krakova, Veličky a Vroclavy (článek bude obsahovat počeštělé výrazy). Vzhledem k tomu, že celá tato organizace byla na mě a druhá strana nespolupracovala se ukázalo dotazem, kde budeme spát. Kdybych neposílala wordový dokument se všemi info... Budiž. Ubytování bylo pro mě úplně dostačující, jeho obsazenost trošku divná, ale za ty peníze, super pro dvě studentky. Dva pokoje měli sdílenou koupelnu, což bylo dobré než ji sdílet s celým patrem... Doknce tam byla i kuchyňka, což na bookingu nepsali. Vybavení bylo ale žalostné. Žádné hrnce, žádné talíře, nějaká vidlička ani hrnečky žádné. Jak si chcete uvařit těstoviny k večeři nakoupené po večerní procházce Katovic? Následuje úplně stupidní návod s velkými prvky improvizace ☺
Jak jinak než improvizovat. Najdete si docela ucházející pánev, nepřipečenou. Dáte převařit konvici vody a hledáte alespoň jeden talíř a vidličky, když se vám to povede, budete toto poctivě ulovené nádobí hájit vlastním tělem v případě nouze! Když už je voda převařená, vezmete konvici, alespoň vypaříte vidličky, talíř a pánev, ve které budete nadále vařit těstoviny! Jar v těchto bojových podmínkách je luxus! A to samé sůl. Takže když nalejete do pánve vodu a nasypete těstoviny, budete v houbi duše doufat, že se dají sníst i neslané. Kdo má vědět, jak chutnaj polský těstoviny z Carrefouru?
Když se zdá, že těstoviny vypadají přiměřeně velké, tedy uvařené, je čas na bojový úkol číslo dvě. Slejt je... Bez sítka, cedníku a neopařit se při tom, ideálně. Pak z kuchyňky o patro výš utíkáte na pokoj s vařící pánví a poctivě nakradeným vybavením pro romantickou večeři ve dvou za západu slunce ☺ V každé kuchyňce visí celude s tím, že se nádobí nemá odnášet na pokoj. Kdyby to každý dodržoval, bylo by ho tam zajisté více... Po vydařené večeři spokojeně usnete.

Katovice, jako město nestojí za moc obdivu, plno kostelů se zde dá obdivovat, hlavní nákupní třída také, pár parků, moderní centrum a to je vše, ideální procházka na jedno odpoledne.


Třetí den našeho putování směřoval do Veličky a Krakova. Budík zařval ve 3:50 ráno a následoval ranní probouzecí a vypravovací se rituál. Naše cesta směřovala na tramvaj a tou pohodlně na nádraží. Kam jsme dojely včas. Měly jsme dostatek času na to, abychom si našly vlak a vydaly se krásnou asi 2,5 hodinovou cestou do Krakova, jaksi někde někdo zapomněl zmínit, že to jede asi 50 a je to vyhlídková jízda. Po zastávce v každé prdeli a ve vlaku s označením pro nás Rychlíku jsme se dostaly do Krakova, tam následoval rychlý přestup na vlak do Veličky. Jízda trvala asi 20 minut a moc vyhlídková nebyla... Na konečné vystoupil dav turistů. Zase ti šikmovoký a má navigace nás nenašla. Druhá strana začala plašit, že jsme se ztratily. Proč bychom se měly ztratit, Japonci vždycky ví, kam jít! Půjdeme za houfem. K nám se přidali ještě 3 chlapíci a šli jsme společně s davem. Před námi se asi za 5 minut objevila cedule velká jak kráva, ukazující pomocí šipek, kudy kam. Japončíci to měli zmáklý! ☺Následovalo hledání místa, kde si můžeme koupit lístek na prohlídku v polštině. Nenápadně jsme byly pozorovány 3 chlapíky už od nádraží... Optala jsem se všude suveréně česky ☺ poradili kam a lístky koupeny a zbývalo jen čekat. Velké překvapení bylo, když jsme se s nimi u té kasy potkaly... Ta radost, že Češi ☺☺☺ z jejich strany byla fajn. Čekání na prohlídku bylo dlouhé. Když jsme byli vyzvání na prohlídku v polské jazyce, bylo nám řečeno, že to má 3 hodiny.
Solné doly ve Veličce doporučuji navštívit, stojí to za to, a to co je k vidění je dechberoucí. Nevím, jak lépe to popsat, ale myslím, že hodně udělalo i to, že jsme měli super babču jako průvodkyni a paní byla velmi vzdělaná a řekla bych, že tohle bylo její hobby než zaměstnání. Přehled měla veliký, co se o dolech říkalo v poslední době v TV a v rádiu atd... První etapa bylo sejít asi 12 pater pod zem. Každá komora má svůj název. V podzemí mají i telefon ☺ Nejkrásnější je asi ta část, kde je kamenný oltář a vytesaná Poslední večeře Páně. Nyní se tam konají koncerty. Celý interiér je doplňen křišťálovými lustry. V podzemí se skrývá i sanatorium a mnoho dalšího. Prohlídka je zakončena muzeem geologie, nalezišti soli, solnými krápníky a těžební technikou z předchozích staletí. Myslím, že ani tato část expozice by neměla výt vynechána...
V dole je v těchto měsícíh asi 15 stupňů, na 3 hodiny docela chadno jen na svetr. Po třech hodinách jsme byli vypuštěny ven. Venku asi 30. Podle doporučení průvodkyně jsme následovali rady a koukli na kostel a zámek a já i do zámeckého parku. Poté už byla cesta na spoj. Stihly jsme dřívější než jsme plánovaly. Což potěší ☺ alespoň mě ano... Více času na poznání Krakova. Bohužel musím říct, že druhá strana byla už poměrně otrávená z neustáleho chození.
Co dodat ke Krakovu? To mluví samo o sobě. Wawel, Jama Smog (Dračí jeskyně), Věž a katedrála, kde je pohřben polský prezident, se kterým v roce 2012 spadlo letadlo. Na zámek samotný jsme se nedostaly, prohlídky jsou vyprodány na několik dní dopředu a zbývaly jen ty na ty ne moc chtěné expozice. Ale věž byla přístupná, krásné počasí k tomu a kdyby nebyla celá zaplexiskovaná, tak možná k krásný výhled... Dračí jeskyně byla spíš takovým super omlacujícícm zážitkem. Koho by napadlo, že schody buou klouzat? Tak jsem se tam brutálně vysekala, sjela po prdeli pár schodů, praštila do kolena a vymkla si kotník, naštěstí ne nějak vážně. K prasklině z Vídně jsem přidala další, můj mobil má krásné památky na mé cesty. Když jsme vyšly z jeskyně, tak konečně jsme uviděly toho slavného draka, prý chrlí oheň... Tak jsme si počkaly, plno děcek, po každém zažehnutí se místo uvolňovalo až nakonec jsem si to mohla vychutnant skoro solo. Poté s mým bolavým kolenem a kotníkem, na kterém jsem se snažila držet stabilitu, jsme šly opět na nádvoří Wawelu. Krása, ten kopec a ještě jednou nahoru. Následovala katedrála a dokonce se mi podařilo proklouznout i do platících částí ☺
Z Wawelu jsme se vydaly do Židovské čtvrti, byla daleko a moc tam toho k vidění nebylo, malá synagoga, kterou nezapomněli zpoplatnit... To i ty mešity v Albánii byly zdrama! ☺ Takže návštěva nepřipadla v úvahu. Čtvrť jsme si prošly asi za půl hodinky... a po cestě zpět do centra, na Rynek Glóvný jsme potkaly plno kostelů. Co jiného taky. Katolické cihlové Polsko. A po příjemné procházce jsme došly na Rynek, krásné čtvercové náměstí uprostřed s tržnicí Soukennica a věží na jedné straně rynku, na té druhé stála opět cihlová bazilika. Bylo už před pátou hodinou a vstupenky jsme si stihly koupit mezi posledními. Bazilika, něco úžasného, až zrak přecházek, jak krásně a bohatě je zdobena, jak v ní barvy hrajou, blankytná modrá pokrývala strop nad oltářem, symbolizující nebesa s hvězdami ve zlaté barvě. Tohle byl doopravdy úžasný a myslím, že i slovy neocinitelný zážitek, který jsem i vychutnala opět sama, spolucestující byla poměrně unavena a tak dřepnout si do baziliky pro ní a i mě znamenalo chvilku klidu od stále se zvyšujícího stěžování si na bolesti nohou. Zvedla jsem se, abych si prošla další oltáře, které bazilika skrývala, ocásek ihned za mnou... Tady mi došlo, že zítra bude krize a taky že byla, ale to nebudeme předbíhat. Vstup na věž už nebyl možný, neboť bylo po páté hodině večerní. ale nevadí, co se dá dělat. Tržnici jsem si prošla a rynek obešla a poslední památky, které nám zbyvaly byla vstupní brána a opevnění města. A hurá na cestu domů! Nakonec jsme zjistily, že doopravdy nemusíme přijet v 11 v noci, ale že bychom mohly stihnout ten dřívější vlak, nasadit tempo a skoro doběhnout na nádraží, se zdál jako ten nejlepší nápad, pro mě ano, druhá strana musela prostě přidat taky. U kasy fronta, jako u nás, jen 2 okýnka z 6 ☺ U jednoho pán vyřizoval něco tak dlouho, že jsem začínala být nervózní, že nám ten vlak ujede, zbývalo 10 minut a před námi ještě 3 lidi. Minuty ubýhaly a ubíhaly... Nakonec jsme se dočkaly. Já chtěla místenku k jízdence a pro kamarádku celou jízdenku s místenkou do Katovic. Bylo to takhle rychlejší než kdybychom opakovaly nákup jízdenky v Katovicích na nádraží, což jsem musela vyřídit já... Nakupujeme kraviny a pak nemáme na jízdenku? S velkou nechutí jsem ji založila. Mé finance se krátily, zítra nás čeká poslední vejlet, nemám zlotý, eura nikde neberou... Nemám ani nákup na zítra, vodu a nějaké pečivo. ICC je drahý spoj, provozovaný soukromníkem. Do Katovic jsem dojela s bolavým kotníkem, psychicky na dně, vyčerpaná a to ne jen z chůze, ale i z toho kolovrátku, který nepřestával do té doby než si lehnul na ubytování. Hlad mě mořil a ta představa, že půjdu do kuchyňky vařit sama se mi vůbec nezamlouvala...
Osazenstvo naší ubytovny bylo asi více než polovina polských dělníků. A ještě, že jsem nešla sama. Nakonec jsme šly opět vařit spolu. Přišly jsme do kuchňky s tím, že si těstoviny uvaříme opět o patro výše, byla tam dobrá plotýnka. Tam nahulíno a asi 7 chlapů s pivama. O patro ještě výš byla situace lepší. Jen dva. Super, převařila jsem vodu k konvici, aby to bylo rychlé, lupla do pánve těstoviny a zalila a dala vařit. Asi za 7 minut to bylo. Postupně začali přicházet další dělníci, už tam byly čtyři. Ten jeden se slušně zeptal, zda může kouřit, když otevře okno. Já proti tomu nic nemám, hlavně ať je to už vařený a můžu pryč. Překvapila mne především naivita mé spolucestující. Když padnul první dotaz, odkud jsme, tak dobře, zodpovím ho, to není nic tajnýho, stejně nám něco rozumí. Na další dotaz, co tu děláme, jsem už odpovídat nechtěla, spolucestující se toho chytla, že jsme tu na vejletě a že jsme byly tam a tam a pojedeme tam a tam. V tu chvíli jsem na ni vyvalila oči, sykla, ať už nic neříká a že doufám, že už to bude ať jde kouknout na těstoviny. Ještě uvaříno nebylo a přišel pátý chlap. V kuchyňce narváno, zakouříno. Na poslední dotaz, že je to fajn, že jsme v Polsku a vyrazily jsme si na výlety, zda jedeme sami, jsem už musela odpověď zarazit, že jdeme slejvat těstoviny! I kdyby byly tuhý, tak byl nejvyšší čas vypadnout! Naštěstí nebyly a sníst se daly. Překvapila mě ta naivita jako tříletýho dítěte, který jde z lízátkem s cizím člověkem. Nač zodpovídat takové dotazy lidem, který neznám? Jsme tam dvě holky samotinky, to jí to nedojde? Ta by jim snad řekla i v jakým pokoji bydlíme. Po této zkušenosti ani za sebou nezamkne dveře, ani jedny z těch dvou!? Ne, mám se ráda a když někam s někým pojedu, tak v hloubi duše doufám, že je rozumný a má nějaké zábrany...

Čtvrtý den, pro polský trip vlastně třetí den, jsme vyrazily na poslední výlet Vroclav. Cesta byla opět vlakem a po vyčerpávajícím dni předchozím, jsme musely na nádraží tramvají... Budiž. Opět koupit lístek tam a zpět a... Den teprve začal a další krize! Spolucestující karta nebyla přijata. Já ji s sebou neměla. Ještě, abych v Polsku přišla o kartu! No a opět jsem musela pani říct, jaký vlak a půjčit jí. Tedy jsem do Vroclavi jsem odjela asi s poslednimi 15 zlotými a s velice naštvaným výrazem. Jsem skoro bez peněz, může se stát cokoliv!
Vroclav má krásné nádraží. Centrum není zase až tak daleko a na nádraží v info budce poskytujou rady s českými letáčky! Dávají zadarmo mapy atd... Má navigace totiž poslední den odmítla pracovat a samzala všechny uložené data a označené památky. Asi už toho měla taky dost. Podle mapy se chodí nejlépe. S tou se neztratím. Vratislav má úžasný modrý závěsný most, není zvedací jako ten v Londýně. Poté je možné zde navštívit i ostrov s katedrálou, která je zadarmo a na věž už vlezný je, ale překvapilo mě, že polezu x schodů nahoru a dolu s bolavým kotníkem z předešlého dne. Hle, na věž vede výtah ☺☺☺ Gotická katedrála a s výtahem ☺ Po cestě na Rynek jsme potkaly další cihlové katolické kostely... A to nejlepší na konec, Rynek a to úžasné okolí... Na Rynku plno barevně zdobených domů, kostel, kousek i bazilika. Asi půl kilometru se nachází od Rynku univerzita a doopravdy tato část žije studenty, kteří krásné odpoledně trávili v kavárničkách a vesele se bavili. Toto byl poslední výlet.

Cestou na ubytování se mi hlavou honily myšlenky, že už se to blíží ke konci, z jedné strany nadšení, že už nebude psychické vypětí, z toho fyzického se člověk vyspí za den. A taky to, že další den už balíme a jdeme na spoj směr Čechy. Super spoj pokračoval až do Prahy. Se spolucestovatelkou jsme se rozloučila v Ově a každá pokračovala svým směrem, já jen s rozdílem asi dalších krásných 5 hodin navíc...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama