Červenec 2017

Tom Beck

18. července 2017 v 11:40 | Diddlinka |  Moje setkání
Léto v plném proudu a tak je si třeba užívat volna, zažívat další a nové dobrodružství. Nevím, zda toto je dobrodružství, ale pro někoho ano, já bych to nazvala zážitkem. Od onoho zážitku velko-malého koncertu uplynulo už pár dní. Konečně jsem si to všechno utřídila. Jak jinak než fotky, videa a taky ty zážitky, převážně ty zážitky, o kterých bych tu mohla dlouze povyprávět. Ano, vyrazily jsme na koncert, na který jsme původně ani neměly jet. Komunikace vázla a všude byl nějaký problém. Prostě měsíc před odjezdem a nic není domluvený, doprava, popř. ubytko a další věci, jen to jediné, co máte je online lístek s termínem, časem a místem konání. Docela divočina, ne? ☺

Nicméně naše divočina se týden před odjezdem změnila a vše vypadalo, že klapne, naštěstí klaplo. Patnáctého dne měsíce července jsme se vydaly na cestu dlouhou přebližně 6 hodin do Bad Königu, kousek od Frankfurtu. Cesta tam byla plynulá, utíkala rychle a to určitě díky našemu nadšení, že budeme na koncertě Toma Becka. Podruhé! Prostě takový opáčko po dvou letech, po Norimberku, který byl sice skvělý! Ale neukázal se. Takže z jedné strany jsme zklamaně odcházely, ale teď tu byla příležitost jet podruhé a doufat v lepší vyhlídky!


I letos nás potkalo štěstí na místa, už asi hodinu před začátkem jsme stepovaly před vlezem, připraveny vtrhnout dovnitř a utíkat k podium, jasně, že na slečínkovský styl, prostě jako řízená střela ☺☺☺ I tentokrát se nám to vyplatilo. Před podiem jsme schytaly pomyslnou třetí řadu, naštěstí před námi stál postarší pár ze Španělska, takže výška nebyla problém, jsou vážně malý, před nimi další malé osoby. Super! Výhled byl zaručen a zbývala už jen hodina do začátku. Kolem 19:45 se na podium ukázala předkapela FünfterMärz, nebylo to špatné, ale rozhodně lepší než to, co vystupovalo před Tomem před 2 lety... Hráli asi 45 minut, pak byli docela ošklivě vyhnáni z podia paní pořadatelkou, taková ta typická, přísná Němka, které nikdo nechce odporovat ☺ Nicméně se kluci rozloučili, poděkovali a odcházeli bez přídavku. Po velké úpravě podia, která trvala asi 15 minut, jsme se konečně dočkali kapely Horny Honks a za chvíli nám vyběhnul Tom v tričku s G 'n' R, asi velký fanoušek ☺ a začal koncert písničkou die Puppe, kterou rozhýbal celé osazenstvo onoho malého místa, v Hirshi bylo narváno fakt víc než tady, ale u podia byla klasická tlačenice.

Zahrál jak německé, tak anglické písničky jako například ON/OFF, Sag Es, Tiefblau, Lucia, Ain't got you, SEXY, Nice Guys Finish Last, Perfect Day, One Love, Fort von Hier, Tanke Italien, So Wie Es ist, I'm the one, The Bomb, This Time a Ohne Dich. Jako přídavek nezklamal a zahrál solo Holding Hands When We Die a Where you go. Mám dobrou paměť, ale ne tak dobrou, abych si pamatovala všechny songy a ještě k tomu, jak jsou za sebou ☺ Nalepili mu tam taháčky, tak jsem poslala do první řady telefon, aby mi to vyfotili.

V průbehu koncertu si 2x proběhnul mezi diváky, pak i těm vzadu zazpíval a zase se vrátil, povedlo se mi mu stát v cestě a tak jsme se tak trochu objali, stihnul těch lidí obejmout hodně. Někomu stačilo, že si na Toma sáhli, ale měli jsme vyšší cíl. I když tohle bylo taky super.
Ke konci koncertu vyburcoval všechny k poskakování a v průběhu posledních pár songů se strhnul kotel poskakujících lidí, před podiem to slušně ožilo!
Když koncert skončil, tak jsme smutně vyčkávaly před podiem, že by se třeba podělil o trsátka a ne, jeho sekurity je hodila Němkám! Pff, zrovna těm, kteří jsou na jeho koncertu furt :( No, tak zklamány jsme odcházely ke stanu, kde by se mohl ukázat, soudě podle davu nervozně a natěšeně vypadajících fanynek a malého množství fanoušků. Jaká to náhoda, potkaly jsme tam Češky! Tímto zdravím do Znojma! ☺ Tentokrát tam měl velkiké zastoupení různých krajů, ne jen Čechy, Španělsko, ale i Itálii a možná i něco jiného německy mluvícího ☺ Asi 20ti minutové čekání se nám vyplatilo. Ještě, že jsme se nevzdaly.

Můžete shlédnout na youtube, něco malého z mé video dílny (nic profi, jen tak pro zábavu a zaznamenávání zážitků, proto jsou ostatní videa soukromá ☺), zvuk je dobrý, když jsem točila na mobil, obraz nic moc, ale na foťák je to úplný opak. Myslím, že ale pro tu koncertovou atmošku to stačí, užijte si alespoň 25 minut ze skoro 2,5 hodiny ☺ Dělaka jsem všechno proto, aby se mi neklepala ruka, ale udržet foťák či mobil 3 a více minut nad hlavou, co nejvíce dosáhnu, je něco nemožného...


A hurá na pár střípků z koncertu!

Karlovy Vary KVIFF, MFFKV 2017

14. července 2017 v 17:08 | Diddlinka |  Moje setkání
Přišel červenec a s ním i ta sláva na červeném koberci. Ano, je tu filmový festival plný celebritek promenádujících se po červeném koberci. Chtěli by jste to taky zažít? Tak to musíte vyrazit... Jaké Cannes? Přece Vary! Karlovy Vary.

Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech láká ročně mnoho lidí, profíků, kritiků a úplných amatérů. Ale také turistů, takže byl nejvyšší čas splnit si, po pěti letech plánování, sen a dojet se promenádovat po červeném koberci v Thermalu, vyrazit do nějakého kinosálu na nějaký zajímavý film, taky na film, na který jste rozhodně nechtěli vidět a přežít nervové zhroucení, že jste se na danný vysněný film, který jste měli tučně vyznačený v diářku, nedostali ☺ To jsou Vary, boj o vstupenky, žadonění, zda mají volné lístky a plno lidí nabízející lupení se snahou zbavit se vstupenky na film, který podle programu nic moc nevypovídá. Jako třeba ty divný japonský věci, co promítali a nebo lístků na filmy v brzkých ranních hodinách. Do MFFKV 2018 to budeme muset ještě s kamarádkou vychytat, teď jsme to okoukly, vyzjistily info a příští rok se pojede na větší jistotu!

Ale teď zpátky k červenému koberci, Varům a zážitkům. Máme nový hešteg, který se vztahuje k našim dobrodružstvím a najdete ho na sociálních sítích jako: #mutivakci a #mutinacestach. Prostě malá ochutnávka našeho malého dobrodružství online ☺ V podobě fotek, zatím!

Všechno bylo domluveno a víkend před odjezdem jsem seděla celý dny v práci, to samé kamarádka. Plán byl navrhnut, řešení bylo v rámci možností připraveno a zbytek se bude improvizovat. Odjezd 3. 7., v 7 ráno. Nastupuju do auta a razíme společně s Miromutem na cestu dlouhou 4 hodiny. Vyhýbáme se zásadně dálnicícm, protože dálniční známku přece nepotřebujeme! Před Plzní jsme za 2 hodiny a navigace říká k nádraží, tak jo, najednou se objevila značka, že jako směr na KV není, co to? Do toho ještě tramvaje, kde se otočíme? Kudy pojedeme? Navigace si stále vedla svou a nenechala se přesvědčit, tak jsme musely změnit směr. Střelka na tabletu stále ukazovala svůj směr, pak? Pak se radši ztratila ☺ Nicméně, z Plzně jsme se vymotaly a správnou silnici jsme našly a cesta do Varů mohla pokračovat. Kde tedy zaparkujeme ve Varech? Tak nákupák to jistí a Miromut měla připraveno, kam, kde a jak odsud do centra dění. Super, vše klaplo a po zaparkování u nákupáku jsme se popovezly do Varů. Ach, ta filmová atmosféra! Pokračovaly jsme s davem k centru dění, tedy k Termalu. Když jsme před ním stanuly, tak jsme si řekly: "Jsme ve tady, ve Varech, dokázaly jsme to, po pěti letech!" A to pravé dobrodzužství šmejdění mohlo začít! Vlastně, ty lístky... Bylo 12 a za půl hodiny měl začínat film, na který jsme chtěly jít. U okýnka jsem se paní zeptala na všechny vypsané filmy, co jsme chtěly vidět. Odpověď zněla: "Je vyprodáno, žádné místa." Přišla panika, že jsme dojely do Varů a zbytečně! Co teď tady budeme dělat? Překvapeně jsme na sebe koukaly a v tu chvíli přišla paní, že by chtěla lístky na film, co začíná za půl hodiny. To je ten náš, ve 12:30! Fabrika na nic. Lístky byly! Tak jsme si je taky koupily na druhý pokus. Zbývalo asi 20 minut do začátku! Kde je Hotel Ambassador, Národní dům? Kudy kam? "Přes most a nahoru po ulici". Na lístkách nebyla ani řada a ani sedadlo. Kdo dřív přijde, ten dřív bere lepší flek. Smířený s tím, že budeme sedět vzadu jsme se přiřítily k Národnímu domu, raději jsme se ptaly policajtů, kde to je, jak blbci, Národní dům byl před náma ☺☺☺

Co říct k portugalskému snímku "A Fábrica de nada"/ Továrna na nic? Asi jen to, že je to velice dlouhé a absurdní drama, sestřihané z mnoho dějových os, které by měly do sebe zapadat, ale nějak se mi nezdálo, že by to pasovalo. Nebyla to úplně katastrofa, ale úplně hvězdný film to také nebyl. Nicméně, když to po 3 hodinách skončilo, byla jsem ráda, že je konec... Možná by se o tomto snímku dalo hlouběji filozofovat, ale raději se podívejme, co na to říká synpose na webu KVIFF:
"Dělníky v továrně na výtahy jednoho dne nemile překvapí fakt, že někdo v noci odvezl veškeré zařízení a materiál, a je tudíž nemožné ve výrobě pokračovat. Skupina pracovníků se snaží v chaotické situaci zorientovat a brzy dojdou k jedinému možnému řešení, kterým je stávka. Na pomoc přichází levicový teoretik, zpěv, tanec i sofistikované vyjednávací metody. Žánrově fluidní hraný debut Pedra Pinha je dráždivě nejednoznačným komentářem k portugalské ekonomické krizi, stejně jako úvahou nad hodnotou lidské práce. Dokumentární minulost režiséra je jasně čitelná v realistickém přístupu k základu filmu, nadstavbou je pak mrazivě vtipná, místy až absurdní nadsázka s podtónem hlubokého zármutku nad zhroucením základních sociálních mechanismů i mezilidských vztahů, které podléhají korupci nejen finanční, ale i emocionální. Extravagantní vizuální pojetí snímku je umocněno užitím šestnáctimilimetrové filmové suroviny při jeho natáčení."

Po skončení filmu jsme přemýšlely, co budeme dělat další den, na co se půjdeme podívat. Mají něco volného? Ano, nakonec měli. Tak jsme si vybraly snímek "Oh boy"/ Sakra kluku z německé produkce s nadějí, že by to mohlo být lepší a taky, že je to v Termalu ☺ Začínalo to v 9 ráno. Ale ať nepředbíhám další zážitky...

Času jsme měly ještě dost a tak jsme vyrazily na obhlídku těch různých promo stánků. Asi nejvíce nás zaujal stánek Karlovarského karaje, kde člověk odpovídal na otázky a dostával ceny ☺ Co by člověk neudělal pro klobouk a nerez hrneček? ☺ Kde jsme se mohly, tak tam jsme se vyfotily ☺Tak památku na festival máme. Jak jinak než kouknou do Termalu, na červený koberec a vyfotit se tam! Taky splněno a dokonce jsme si počkaly i na příjezd turecké delegace na červený koberec a všechnu tu slávu si užily z první řady. Už bylo 5 odpoledne a Bechcerovkárna už byla zavřena, tak jsme se vypravily najít opuštěný vůz a dojet na ubytování, které jsme měly asi 20 km od Varů v malé vesničce Krásno. Cesta byla kroucená, dlouhé serpentýny nás dovedly až k hradu Loket, kvůli kterému jsme si musely zastavit a pokochat se výhledem na Loket a i na malebné údolí meandru řeky. Ubytování na jedničku bylo, poměr cena kvalita splnil ba předčil má očekávání. Booking strašně lže, vlastně ne on, ale majitelé ubytování. Často tam prezentují fotky, které ubytování vůbec neodpovídají... Pak je těžké vybírat.

Po ubytování nás čekala exkurze na večerní Vary a promenádu. Kde ale teď večer zaparkujeme? Autobusy už nejezdily a cesta zpět by byla pěšky velice dlouhá a asi i nebezpečná díky absenci chodníků a velkému množství kruhových objezdů. Proč si to rovnou nezaparkovat vedle tržnice a kousek od becherplazu? Prostě jak na pána! Rovnou v centru! ☺Pro druhý den, jsme ale parkovací taktiku musely změnit.

Ranní film jsme si užily, dokonce jsme byly příjemně překvapeny. Film byl uveden v češtině a poté v angličtině s tlumočnicí a byl nám představen i režisér onoho snímku. Prostě sláva jak se patří, to víte, Termál no ☺
Jak snímek "Oh boy"/ Sakra kluku, uvádí synpose na webu KVIFF:
"Niko se vymlouvá z dalšího setkání s pohlednou dívkou, jako by o něj vůbec neměl zájem. Do toho přijde o řidičák, nemá ani na kafe a zůstatek na bankovním účtu neslibuje o moc víc. Možná že Niko právě zažívá svůj "den blbec", pravděpodobnější ale je, že právě takto vypadá jeho každodenní realita. Život totiž může být těžký, i když se v něm zrovna tolik neděje. S nenápadným pokyvováním směrem k Woodymu Allenovi i filmům francouzské nové vlny buduje snímek tlumenou náladu podpořenou zajímavou postavou, která sice nedělá nic zlého, ale její chování se jí i tak čas od času vymstí. Pamětihodné jsou též epizodní postavy, které - ač příběhem proběhnou jen letmo - na sebe stihnou leccos prozradit a hlavně zvládnou poznamenat hlavního hrdinu. Přestože se snímek odehrává v současném Berlíně, styl filmu i vybraná hudba stojí v opozici proti živelnosti moderního velkoměsta a navádějí pozornost publika na introvertního hrdinu, který chodí ulicemi, aniž by zvedl oči od chodníku."

A také jsme nezapomněly na večerní prohlídku Varů a kolonády, ochutnat ty jejich super hnusný prameny, spálila jsem si o to pusu, nejsem expert, ale bylo to horký, slaný a extrémně odporný! To se stalo ještě ten první den, druhý den byla na programu návštěva Becherovkárny. Expozice docela ucházející, jen jsem čekala asi více info ohledně celého tohodle podniku, ale to výrobní tajemství, to je prostě tajemství. Návštěva Bechermuzea zahrnovala i ochutnávku Becherovky, proč taky ne? Ochutnaly jsme Lemonda, Originál a posledním byl Cordial, za poplatek bylo možno ochutnat i ten poslední kousek Bechera s vínem a červeným kabátem, ale myslím, že tato základní degustace nám bohatě stačila. Pak jsme se ještě chvilku toulaly po Varech a nakonec se vydaly na zpáteční cestu domů.☺ Cesta do Plzně utíkala v pořádku a vše jak si navigace usmyslela. Cesta po Plzni byla větší zábava, opět navigace nezaregistrovala objížďku a když jsem se naštvala a vypla jí a začala jsem navigovat sama, tak jsme se z Plzně vymotaly a vydaly se na cestu plnou různých malých vesniček než jsme dorazily do Lnářů, kde jsme se konečně napojily na původní cestu, kterou jsme jely den před. Jízda byla vyhlídková, čas i počet kilometrů byl stejný, ba ty kilometry o něco nižší, ale měly jsme krásnou popojížďku po vesnicích, kde jsme se kochaly památkami, kostelíkami a dalšími zajímavostmi při jíždě 50km/h ☺

A teď k fotkám, "krásný" komunistický Thermál ☺ srdce celého festivalu, s červeným kobercem a jak jinak než něco málo z Becherplatzu, mega giga Becherovka ☺